historie světa
23. 1. 2008
Historie světa: Legendy
"Kdo nezná historii, bude si jí muset prožít." - Archanděl Gabriela
Prolog: U ohně
Zhluboka se nadechl, vtáhl do sebe kouř a pomalu ho vydechl. Většina jeho tváře byla skrytá pod starou kápí a za ní jen černočerná tma. V matném dýmu jeho dýmky bylo nemožné spatřit jeho rysy.
Představil se jako bard - samozřejmě mu nikdo nevěřil kvůli jeho silnému a rozdrásanému hlasu - a bylo podezřelé, že cestoval sám tak nebezpečným lesem.
Ať už tak nebo tak, nabídl nám, že nám povypráví příběh, pokud se s ním podělíme o naše jídlo a teplo u našeho ohně. Souhlasili jsme, nemohli jsme ho nechat napospas chladnému lesu. Podělili jsme se o oheň, i když jsme stále třímali své zbraně pro případ nebezpečí a čekali jsme, až začne se svým příběhem. Noc byla ledově chladná, a jeho hluboký, silný hlas se tiše nesl napříč horou, jakmile si odložil stranou svou dýmku, otevřel svá ústa a promluvil.
Kapitola 1: Stvoření světa
Příběh, který vám chci vyprávět je o těch, které nazýváme bohy. Poslouchejte pečlivě, toto je pravdivý příběh...
Před dávnými časy, dřív než si myslíte, byla pouze koule, na které bylo vše smíšené. Dokud nebylo s čím srovnávat, koule byla velká i malá, uvnitř byla temnota i světlo, všechno a přitom nic.
Přes sto milionů let koule rostla, až se na ní nakonec utvořili dvě síly. Jak rostly, síly se vyvíjely zcela vědomě a domýšlivě a rozdělily se na bílé světlo a temnotu. Bílé světlo se zformovalo do podoby ženy a nazvalo se Einhasad. Temnota se stvořila jak muž a pojmenovala se Gran Kain. Zrod těchto dvou bytostí označujeme jako počátek celého vesmíru a všeho, co dnes známe.
Einhasad a Gran Kain dali dohromady své síly, aby se z koule dostali ven. V tu chvíli se koule roztříštila do kousků všech možných druhů i tvarů. Z některých kousků se stala obloha, z jiných země. Mezi nebem a zemí vznikla voda a krajina.
Duše koule se jmenovala Ether a byla taktéž roztříštěn společně s koulí. Tím vznikla různorodá fauna i flora. "Zrození bytostí" bylo zapříčiněno touto duší a obři byli nejdokonalejší z druhů. Byli známí jako Mudrcové, jejich moudrost byla tak velká jako jejich síla. Obři se zapřísáhli, že budou vyznávat víru v Einhasad a Gran Kaina, protože stvořili jak jejich život, tak svět kolem nich. Einhasad a Gran Kain byli spokojení a obry jmenovali pány tvorstva. Byl to ráj, který existoval ještě před smrtí.
Einhasad a Gran Kain zplodili mnoho božských potomků. Prvním pěti dětem byla svěřena správa světa. Nejstarší dcera, Shilen, měla na starosti vodu. Prvorozený syn, Paagrio, ovládal oheň, a druhá dcera, Maphr, ovládala zemi. Druhý syn, Sayha, se stal pánem větru. Pro nejmladšího potomka, Evu, nezůstal už žádný element, tak stvořila poezii a hudbu. Zatímco ostatní bohové byli zaneprázdněni svými povinnostmi, Eva jim psala básně a serenády. A tak éra bohů začala a neexistovalo jediné místečko na světě, které by neznali.
Kapitola 2: Stvoření ras
Einhasad byla bohyně stvoření a stvořila různé formy pomocí vlastní duše. Její děti užívaly své vlastní síly k tvoření života z těchto forem.
Shilen vložila duši vody do první stvořené formy života. Takto byla stvořena rasa elfů.
Paagrio vložil duši ohně do druhé stvořené rasy. Takto vznikla rasa orků.
Maphr vložila duši země do třetí formy. Tak byla stvořena rasa trpaslíků.
Sayha vložil duši větru do čtvrté rasy. Tak vznikla rasa nazvaná arteias.
Gran Kain byl bohem ničení. Když viděl snahu Einhasad, začal být zvědavý, až žárlivý. Pokusil se napodobit Einhasad a vytvořil rasu k obrazu svému. Inspiroval se u Shilen, jejich nejstarší dcery, a požádal jí o to, aby použila svou duši k stvoření rasy. Shilen byla překvapená a řekla mu: "Otče, proč chceš udělat takovou věc? Einhasad, má matka, má na starosti tvoření. Prosím tě horoucně, toto není tvůj úděl na tomto světě. Bytost, která dostane život od boha ničení, jednou způsobí pohromu."
Ale Gran Kain se nevzdal. Využil svých intrikánských dovedností lichotníka a nakonec přesvědčováním Shilen zlomil. "Udělám to tedy. Ale nejdřív předám duši vody matce. Vám daruji pouze zbytek té duše."
Shilen dala duši stojaté a vyprchané vody Gran Kainovi. Gran Kain ji velice rád přijal.
Gran Kain ale cítil, že to nestačilo, aby stvořil bytost pouze z jediné duše. Přišel za Paagriem, jeho nejstarším synem. Jako Shilen, i Paagrio varoval svého otce. Nedokázal ale Gran Kaina odmítnout. Věnoval duši uhasínajícího ohně svému otci. Gran Kain element opět rád přijal.
Maphr také rozmlouvala se svým otcem se slzami v očích, ale i zde to dopadlo stejně. Věnovala mu duši neúrodné země. Sayha, když na něj přišla řada, dal svému otci duši rozdivočelého a běsnícího větru.
Spokojený Gran Kain bral vše, co dostal a křičel: "Dívejte se, sám vytvářím novou rasu! Dívejte se, kdo se zrodí z duše vody, duše ohně, duše země a duše větru. Budou mnohem silnější a moudřejší než obři! Oni budou vládnout světu!"
Gran Kain křičel s pýchou značné velikosti k celému světu a vkládal duše do té bytosti. Výsledek byl příšerný. Jeho bytosti byly slabé, hloupé, úskočné a zbabělé. Ostatní bohové pohrdali Gran Kainovými stvořeními. Zlomený hanbou ze svého neúspěchu, Gran Kain opustil své bytosti a na čas se odešel ukrývat. Jeho bytosti dostali jméno lidé.
Rasa elfů byla moudrá a dokázali praktikovat magii. Byli ale méně moudří než obři. Proto sloužili obrům v politických, magických a jim příbuzných činnostech.
Rasa orků byla silná. Byli obdařeni nevyčerpatelnou sílou a vůlí. Ale ani tak nebyli dost silní jako obři. Proto sloužili obrům ve válkách a bitvách.
Rasa trpaslíků byla zkušená. Byli to dobří mechanici, zkušení matematici a vynikali v sestavování. Sloužili obrům v manufakturních činnostech.
Okřídlená rasa arteias byla svobodomilovná a ovládaná svou nehynoucí kuriozitou. Obři chtěli polapit tyto volně lítající bytůstky, ale jakmile se jeden z arteiasů dostal pod zámek, rychle ztratil sílu a zemřel. Obrům nezbylo nic jiného, než nechat rasu arteias zcela volnou a svobodnou. Arteias za to navštěvovali města obrů a vyprávěli jim novinky z dalších částí světa.
Lidé pořádně nedokázali ani jednu z těchto činností, stali se taktéž otroky obrů, ale prováděli pouze ty nejpodřadnější práce. Život lidí nebyl o nic lepší, než život zvířat.
Kapitola 3: Válka bohů
Gran Kain byl nyní volný a nezkrotný bůh. Udělal obrovskou chybu, když svedl Shilen, svou nejstarší dceru. Snažili se vyhnout pozornosti Einhasad, což se jim dařilo, do té doby než Shilen otěhotněla. Když to Einhasad zjistila, velmi se rozzlobila. Svrhla svou dceru z pozice vodní bohyně a vykázala Shilen z kontinentu. Gran Kain se k situaci stavěl zády a Shilen byla ponechána doprošovat se odpuštění u své matky sama.
Těhotná Shilen uprchla na východ. Hluboko uprostřed tmavého lesa rodila proklínajíc Einhasad a Gran Kaina s každou mučivou bolestí každého stahu. Narozené děti Shilen proklínala v zoufalství a vzteku a ty se stali démony. Nejsilnější z těch stvoření bylo nazvané drak.
Narodilo se šest draků jako kletba proti šesti bohům. Shilen přetékala vztekem k Einhasad, která ji vypudila, a ke Gran Kainovi, který ji svedl a pak opustil. Shromáždila všechny síly svých dětí a vytvořila armádu k tomu, aby ztrestala bohy.
Nejsilnější drak byly stál v čele armády démonů, aby bojovali proti bohům. Když to zaslechl Aulakiria, drak světla, podíval se na Shilen a promluvil. "Matko, vy nevíte, co děláte. Opravdu chcete zničit bohy? Opravdu chcete svého otce, matku a sourozence svrhnout v potocích jejich vlastní krve?" Žádost draka neobměkčila Shilenino srdce.
Nakonec, démoni napadli palác, kde bohové žili a vypukla strašná bitva. Šest draků zničilo úplně vše v paláci. Dokonce i bohové byli vystrašení tak neuvěřitelnou silou Shileniných dětí. Bitva se zdála, že bude trvat věky. Ale pokud by se válka nezastavila, svět by přestal existovat a veškerý život by byl zničen.
Mnoho andělů i démonů bylo zabito nebo smeteno. Každý den tu zuřily hromy a blesky, jak obloha propukávala v násilí dvou mocných sil. S obry i dalšími žijícími bytostmi se země třásla, zatímco sledovali strašlivou bitvu na obloze. Ta zuřila po několik let, až se nakonec miska vah přiklonila k jedné straně. Navzdory utrpení mnoha zranění Einhasad a Gran Kain měli ještě dost sil, aby zničili démony.
Draci pokračovaly v boji, i když byli těžce zraněni a velmi zjizveni. Jejich únava se ale čím dál tím více projevovala. Po čase se už zdálo, že armáda Shilen bude poražena. Nakonec, draci roztáhli své křídla a prchli na zem. Poslední z démonů je následovali. Bohové ale chtěli zcela zničit ustupující armádu. Ale kvůli svým zraněním, vše, co mohli dělat, bylo sledovat, jak draci a démoni prchají.
Jak Shileniny děti zahynuly jeden po druhém a prohrály válku, Shilen nedokázala snést svůj stud. Vytvořila Podsvětí, kde začala vládnout.
Kapitola 4: Velká potopa
Poté, co Shilen odešla, Eva převzala vládu nad vodou. Ale Eva měla bázlivý charakter a po pádu své sestry a válce mezi bohy se stala ještě ustrašenější. K tomu, aby se vyhnula odpovědnosti, která jí padla do klína, vykopala tunel na dně velkého jezera a schovala se.
Protože nad sebou duše vody neměla pevnou ruku, začala divočet. Příliš mnoho vody se vylilo na venkov a vznikaly velké bažiny. Tam, kam voda nedošla, vznikly pouště. Častokrát se celý kontinent potopil do oceánu, vznikaly nové ostrovy. Jinde zase celé dny pršelo, dokud se všechno kromě vrcholků hor nezaplavilo. Místa, která zůstala nad hladinou vody, se stala shromaždištěm všech přeživších bytostí. Taková místa ale upadala v naprostý zmatek. Mořské i suchozemské bytosti trpěli. Za vše živé žádali obři u bohů o pomoc.
Einhasad a Gran Kain hledali všude na kontinentu a nakonec našli jezero, v kterém se skrývala Eva. "Evo, podívej, co se stalo kvůli tvému vyhýbání se odpovědnosti. Ničíš tím harmonii tohoto světa, který jsme tvořili s tak velkým úsilím. Nebudu tolerovat, pokud takto budeš pokračovat." Einhasadiny oči vztekem plápolaly žhnoucími plameny.
Kvůli záplavám nespočet obrů a živých bytostí odešlo do Shilenina Podsvětí. Tím začala Einhasad na Sholen žárlit. Třesoucí se strachy Eva ustoupila své matce. Když převzala správu nad elementem vody, pohromy skončily. Bylo nemožné zcela obnovit kontinent, který nyní ležel v troskách.
Kapitola 5: Výzva obrů
Obrům začal srdce zaplavovat skepticismus. Gran Kain již dokázal svou vlastní hloupost stvořením slabé rasy lidí. Navíc, kvůli Gran Kainovu oplzlému jednání a Einhasadině žárlivosti začalo v Podsvětí přicházet k životu mnoho nových démonů. Kvůli Evině slabosti a neschopnosti byl kontinent v hrozném stavu. Začala klíčit první semínka pochybností v myslích obrů. Takoví bohové si snad zasluhovali jejich úctu?
Obři se mohli díky lodím z jejich vlastní dílny pohybovat dovnitř i ven paláce bohů. Klidně by mohli použít kouzla, vzlétnout s ostrovem a žít si jako bozi. Mohli by si kdykoli prodloužit životy, dokud by to nevypadalo, že mohou žít navždy. A tak si začali myslet, že se jejich síla vyrovná té božské. Navzdory jejich moudrosti se stali nadměrně domýšlivými. A tak se obři vydali stát se bohy.
Začali experimentovat s křížením ras, aby vytvořili nové formy života. Nazvali magii, která dokázala dělat zázraky možnými, "vědou". Opilí mocí začali obři sestavovat armádu, která by bojovala proti bohům, i když věděli o selhání Shilen, jejích šesti draků a četného vojska démonů.
Bohové pozorovali přípravné práce a byli z toho velmi neklidní. Einhasad, která měla jako jediná právo vytvořit život, byla oněmělá vztekem. Přísahala, že zničí vše, obry, kontinent a celý svět. Gran Kain se jí pokoušel uklidňovat.
"Tak jako jste vy Matkou stvoření," říkal, "tak já jsem Otcem ničení. Víte moc dobře, co se přihodilo, když jsem se já pokoušel převzít váš úděl. Já potrestám obry za jejich domýšlivost. A pokud budete chtít zničit celý svět, budu s vámi bojovat se vším, co mám." Gran Kain nechtěl dopustit zničení kontinentu, Einhasad se urazila. Ať chtěla nebo ne, byli si rovnocenní, nedokázala by ho zastavit.
Einhasad nakonec polevila. Aby potrestala obry, vypůjčila si Gran Kainovo kladivo - známé jako Kladivo zoufalství. Díky jeho ohromné destruktivní síle dokonce ani Gran Kain kladivo nikdy nepoužil. V záchvatu běsnění Einhasad pozvedla kladivo nad hlavu a udeřila s ním do středu Města obrů.
Kapitola 6: Konec věků
Až když rudé plameny sršely z nebe, si obři uvědomili, že spáchali pošetilou chybu. Shromažďováním svých sil dohnali Einhasad k použití Kladiva zoufalství. I přes svou obří sílu dokázali jen mírně snížit účinky kladiva a to i tak zasáhlo města po celém světě. Ale bylo to dost, aby to zničilo největší město na světě; nespočet obrů i jiných bytostí byl okamžitě rozdrcen. V zemi zůstala jen obrovská díra a povrch pokrytý velkými vlnami. Nakonec byli skoro všichni obři zničeni.
Ti, kterým se podařilo přežít, prchli na východ, aby se vyhnuli Einhasadině vzteku. Jejich cesta šla ve šlépějích dřívější výpravy Shilen. Einhasad jednoho obra po druhém dostihovala a srážela je údery blesku. Zbývající prchlí obři se třásli strachy a modlili se ke Gran Kainovi. "Gran Kaine, Gran Kaine! Uvědomili jsme si naše chyby. Jen ty můžeš zastavit zuřivost a šílenství Einhasad. Nenechávej nás zahynout. My, kteří jsme byli zrozeni ze stejné koule jako vy, my, kteří jsme nejmoudřejšími a nejsilnějšími stvořeními na světě!"
Gran Kaina náhle přepadl smysl pro soucit s těmi ubožáky a pomyslel si, že obři už trpěli dost za své chyby. Pozvedl nejhlubší vody jižních moří a zabránil Einhasad, aby pokračovala. Ta zlostně křičela: "Co je to?! Kdo si dovoluje bránit mi?! Evo, má milovaná dcero, okamžitě mě zbav vody, která mi brání v cestě nebo buď připravená jít ve stopách své starší sestry!"
Eva se Einhasad zalekla a hned zklidnila a vrátila vodu zpět do jižního moře. Einhasad dál pronásledovala obry zabíjejíc je jednoho po druhém. Obři se znovu pomodlili ke Gran Kainovi. "Gran Kaine! Nejmocnější z bohů! Einhasad pokračuje ve vyhlazování našeho druhu! Modlíme se k tobě, prosím, slituj se nad námi a zachraň nás!" Gran Kain pozvedl zemi, na které obři stáli. Einhasadině pronásledování teď zacláněl obrovský skalnatý útes.
Opět začala nahlas křičet. "Maphr, má milovaná dcero! Kdo ti dovolil zasahovat do mé cesty?! Odstraň okamžitě tu skálu. Nebo buď připravená jít ve šlépějích své starší sestry!" Vystrašená takovou hrozbou se Maphr pokusila snížit zemi, ale Gran Kain ji zastavil. "Einhasad, proč to nevzdáš? Celý svět trpí díky tvému vzteku. Kdysi moudří, nyní pošetilí obři již ve svém nitru chápou svá provinění. Podívej se sama! Rasa hrdých a vznešených stvoření - která dřív vládla světu - se teď skrývá na malém cípu světa a třese se ve strachu před tebou! Již nikdy se nepostaví bohům. Tento cípek země, kde se skrývají, pro ně bude navždy vězením. Zkroť svůj vztek, tvá pomsta již nemůže být dokonalejší."
Einhasad stále zuřila, ale nemohla jednat proti vůli Gran Kaina, jejich síly jsou zkrátka vyrovnané. Rozhodla se tedy. Jak Gran Kain řekl, lepší bude zanechat obry navždy na této neúrodné půdě, kde se budou kát za své hříchy, než je zničit nadobro. Ukončila svůj lov a vrátila se domů. Od té doby Einhasad jen velmi zřídkakdy zasahovala do událostí na světě, byla zklamaná všemi živými bytostmi. Gran Kain souhlasil s tím se již v normálním světě nikdy neukazovat. Tím věk bohů skončit.
Kapitola 7: Návrat k ohni
Cizinec na chvíli přestal vyprávět.
Fascinovaní příběhem jsme se ani nehnuli, zatímco nám líčil dějiny našeho světa. Jeho hlas, i když trochu měkký, pronikal hluboko do našich hlav - jako kouzla. Mýtus, který nám vyprávěl, byl úplně odlišný od toho, který jsme znali. Ale nikdo neměl námitky. My, nejznalejší válečníci na celém světě, jsme byli uchváceni pouhým cizincem. Byli jsme celí nesví, nervózní, dokonce vystrašení díky tomuto obyčejnému muži. Ze stromu slétla sova a my jsme se hned polekali prostého mávání jejích křídel jako malé děti.
Cizinec se pousmál, pozvedl svou doutnající dýmku ke rtům, a pokračoval ve svém příběhu.
"Neodsuzujte mé příběhy o bozích jen proto, že jsou jiné, než jak je znáte vy. Neexistuje důkaz, že jsou vaši kněží biď jen o píď blíž pravdě než-li já. Historie bohů je vůle bohů, nikoli lidí. Měl by snad pouhý kněz znát pravdu? Poslouchejte dál, budu pokračovat. Toto bude příběh světa po odchodu bohů. Je to vaše vlastní historie."
Kapitola 8: Následky
Celý svět upadl do obrovských nepokojů po zmizení obrů. Zvyklí být ovládáni obry elfové, orkové, trpaslíci i lidé čelili kruté realitě postarat se sami o sebe. Na vrcholu toho všeho, svět, ve kterém žili, byl zpustošený po úderu Kladiva zoufalství. Mnozí zemřeli během pohrom seslaných Einhasad, ale mnohem víc zemřelo kvůli pozdějšímu zmatku a chaosu. Všechny rasy prosily bohy o spásu, ale bohové už neodpovídali.
První, kdo převzal kontrolu nad situací, byli elfové, díky své politické činnosti pod nadvládou obrů. Elfové se úspěšně postavili nad všechny rasy a pokračovali dál ve svých životech. Ale jak šel čas, ukázalo se, že nejsou obdařeni stejnou vladařskou silou jako obři. První, kdo se elfům postavil, byli orkové.
"Jsou snad elfové silnější než my? Ne! Mají snad právo nám vládnout? Ne! Nesneseme, že ti, kdož jsou slabší, stojí nad námi!" říkali si orkové.
Bojeschopnost orků byla mocná a elfové žijící v klidu a míru, se nedokázali postavit pyšným a nebojácným orkům. Většinu země okamžitě ovládli a elfové byli vyhnáni na okraj kontinentu, kde prosili o pomoc trpaslíky. S jejich výbavou a zbraněmi by měli šanci postavit se svému nepříteli.
"Raso země," prosili elfové, "pojďte nám na pomoc. Agresivní hordy orků nás pronásledují. Pojďte -- budeme proti nim bojovat společně." Trpaslíci je ale chladně odmítli. Jak sami věděli, svět padl do rukou orků. Nebyl žádný důvod, aby se trpaslíci postavili na stranu slabších. Elfové zuřili, ale nedokázali ovlivnit jejich rozhodnutí.
Elfové šli žádat o pomoc další rasu - arteias. Jejich schopnosti průzkumu a možnost vzdušných útoků by bylo dostačující pomocí, aby porazili orky. Delegace elfů cestovala na samotný konec světa, aby vyhledala jejich pomoc.
"Raso větru, pomozte nám! Barbarští orkové nás utlačují. Spojme se a dejme jim společně lekci!" Ale jako vždy, arteiasové se nechtěli připlést do jakékoli politiky nebo války na kontinentě. Nezvolili si ani jednu stranu a ukryli se hluboko ve svých ostrovech. Elfové si zoufali.
"Běda nám! Nikdo nám nepomůže! Je to konec naší rasy? Převezmou ti odporní orkové vládu na světem a přivlastní si všechnu slávu a bohatství?"
Kapitola 9: Nová aliance
Odmítnuti vypočítavými trpaslíky a nestrannými arteiasy, elfové byli ponecháni samotní ve válce proti orkům. Zanechaní tak akorát truchlit nad svým osudem, elfové byli překvapení, když se mezi nimi objevil cizinec. Klekl si před elfským králem, který přistoupil blíž k cizímu muži, který zastupoval rasu lidí. Cizinec měl korunu vyrobenou z větývek stromu.
"Kdo je to? Vůdce podřadné rasy lidí?" ptal se král. "Přicházíš se snad posmívat našemu údělu?" Člověk sklonil hlavu a řekl: "Ne, moudrý králi. Přicházíme, abychom vám nabídli na pomoc alespoň své křehké síly." Elfové se radovali, že i když jim přišli na pomoc pouze pošetilí a slabí lidé, jejich ohromný počet mohl značně pomoci v bitvě.
"To je od tebe šlechetné, králi lidí," svolil elfský král. "Jak bezvýznamnými bytostmi se zdáte být, avšak vaše věrná oddanost a ochota obětovat své životy je obdivuhodná. Jděte vpřed ku bitvě za velkým vítězstvím a získáte velké postavení přímo pod elfy."
Král lidí skloněný před králem elfů, pozvedl hlavu tváří v tvář svému elfskému protějšku. "Nejšlechetnější elfský králi, " řekl, "máme jen jednu prosbu před tím, než se vydáme do bitvy. Naše síla je příliš křehká. Naše zuby nezpůsobí ani jizvičku orčí kůži a naše nehty jsou nepoužitelné proti jejich kamenným svalům. Žádáme tě, posilni nás, abychom jim mohli lépe vzdorovat. Předejte nám znalosti vašich kouzel."
Tato smělá prosba elfy velice šokovala a rozezlila. Naučit lidi magii? Nikdy! Začali vyvolávat kouzla, aby proměnili toho člověka v hromadu popela, ale elfská vůdkyně Veora jim zabránila. Cítila, že jeho prosba pro ně není hrozbou a měla by být naopak ceněna. Lidé byli příliš slabí a bylo na pováženou, zda by se takto bez pomoci dokázali orkům vůbec postavit. A s jejich slabou myslí, sotva by se stali hrozbou i kdyby se jim náhodou podařilo se kouzlům naučit. A tak udělala rozhodnutí, které ji později stálo život.
Lidé našli velmi rychle cestu ke kouzlům, učili se rychleji, než elfové předpokládali. Lidská těla, i když ne tak silná, jako orkové, sílila díky neustálým rozporům ve vlastních řadách. Dokázali zkušeně ovládat své ruce, tak mohli obratně vládnout zbraním, ale i mnohem víc, jejich počet byl nesmírný, až působivý. Během chvíle se lidská armáda rozrostla do hrozivých rozměrů a síly.
Kapitola 10: Ze spojence nepřítelem
Aliance lidí a elfů se úspěšně postavila orkům. Jak se karta obrátila ve prospěch aliance, trpaslíci povolili ve své oddanosti k orkům a začaly sestavovat bojové prostředky lidem. Se silnějšími zbrojemi a ostřejšími zbraněmi trpaslíků teď lidé dokázali porazit armádu orků i bez pomoci elfů.
Elfové se znepokojovali, tím víc, čím se vítězství aliance blížilo. Cítili, že lidé sílí a dostávají se mimo jejich kontrolou. Byli ale znepokojeni jen mírně, protože si nedokázali ani představit, že by nejnižší z nich - lidský odpad - mohl propuknout v revoluci. A s posledním vítězstvím nad orky na dosah, elfové neměli ani čas se zabývat starostmi nad lidmi. Ti se ale stále učili vyšší formy magie. Konečně válka skončila vítězstvím aliance. Orkové byli donuceni k potupné mírové dohodě a rychle ustoupili do bezpečí svých jeskyní v severních končinách Elmoru.
Vůdce orků se při odchodu smál: "Pošetilí elfové. Toto vítězství nepatří vám, ale těm špinavým lidem. Jak si představujete, že budete ovládat ty stvůry, které jste stvořili?"
Věříc jeho hořkým slovům, elfové nyní stáli před novou hrozbou - lidmi. Ale po dlouhé bitvě, byli elfové unaveni a byli již příliš slabí na to, aby bojovali. Na rozdíl od nich, lidé s jejich novou znalostí kouzel, byli silnější. A tak, lidé povstali proti elfům.
Příliš pozdě si elfové uvědomili , že vzali pod svá křídla potomstvo draků. Strašlivá bitva kouzla proti kouzlu ještě jednou otřásla zemí. Elfové byli skutečně dost slabí na to, aby potlačili lidskou vzpouru. Pomalu byli zatlačováni, dokud se nemuseli zcela stáhnout zpět do bezpečí svých lesů. Z bezpečné pozice se připravili na poslední střet s lidmi. Magie elfů byla v těchto lesích silnější, pokoušeli se tuto výhodu využít k vítězství.
Kopali hluboké kobky tak rychle, jak se blížily výkřiky bitvy a řinčení mečů. Ale absolutními vítězi tohoto tříměsíčního obléhání byli nakonec stejně lidé. Ani elfská pýcha, ani jejich kouzelné síly ve vlastních lesích, dokonce ani mistrovské ovládání magie nedokázalo v konečném důsledku vzdorovat nesmírné lidské armádě. Elfové utrpěli značné škody a ztráty a nakonec prchli hluboko do lesů. Během ústupu vytvořili silné zábrany k tomu, aby předešli vstupu lidí i jiných ras na jejich území.
A tak se lidé stali dobyvateli celého kontinentu.
Kapitola 11: Další návrat k ohni
Cizinec vzhlédl, jeho příběh skončil.
Příběh byl tolik odlišný od toho, co kdokoli z nás slyšel, ale byl zvláštně povědomý. Krásná elfská dívka v naší společnosti seděla sice klidně, ale slzy jí tekly z očí.
Noc se prohlubovala, jak cizinec vyprávěl. Výkřiky rozdivočelých bestií už nebylo nikde slyšet. Vítr se přestal opírat do větví nad námi, dokonce i proud vody se zdál být tichý a mírný. Pouze náš dech a praskání dřeva v ohni narušovaly ticho temné noci. Zdálo se, jako kdyby všechna příroda kolem nás zadržela dech, aby poslouchala příběhy u táboráku.
Nakláněli jsme se blíž k cizinci, pročistil si hrdlo hlubokým rachotivým odkašláním a pokračoval.
"Tak. Není to ironické, že nejpodřadnější bytosti ze všech, lidé, nakonec převzali kontrolu nad zemí? To je důsledek silné lidské vůle. Dokonce ani bohové si nepředstavovali, že budou lidé vládnout světu. Nyní vám povím příběh o nejbrilantnějším lidském království, které kdy existovalo. Toto jsou příběhy lidí, kteří šli ve stopách obrů..."
Kapitola 12: Přepsání historie
Během dlouhých bojů proti orkům a elfům, začala mezi lidmi vznikat první primitivní království. Ústřední skupinu tvořil klan Athena sdružující lidi znalé kouzel. Udržovali svůj počet silou a častými výhružkami a příležitostně se zapojili v malých i velkých bitvách.
Pořádek byl nastolen až tehdy, když vůdce klanu, Shuniman, sjednotil oblasti známé jako Elmore a Aden. Nazval je Královstvím Elmoreden a ustanovil se císařem. Korunu z větviček stromů, která zdobila hlavy jeho předků, vyměnil za zlatou korunu s blyštícími se šperky. Ve své době se stal tak slavným a mocným, že se stal v očích svých následovníků bohem.
Císař Shuniman se trápil nad omezeními, které lidská rasa bezpochyby měla. Skutečnost, že byl Gran Kain, bůh smrti a ničení, jejich tvůrcem, jim srdce zalila pocitem méněcennosti. Navíc, historky, že byli stvořeni ze zbytků ostatních ras, je hluboce ponižovalo. Obzvlášť lidské vůdce. Pro udržení svého nového království, potřebovali nový mýtus, legendu, novou historii, jež by je povznesla do lepšího světla.
Nakonec, díky náboženské reformě rozpoutané v obrovském měřítku, Shuniman nasměroval víru lidí na Einhasad jako tvůrkyni lidí, namísto skutečného tvůrce Gran Kaina. Mýty a historie byly změněny a ti, kdo praktikovali černou magii byli stejně jako další stoupenci Gran Kaina vyhoštěni. Náboženská reforma pokračovala po generace, až nakonec všichni lidé do jednoho věřili tomu, že Einhasad, bohyně dobra, byla jejich tvůrcem a Gran Kain zůstal zkrátka jen bohem zla. Když se to Gran Kain dozvěděl, jen se pousmál.
"Dokonce, i když mě již neuctívají, nebudu se na ně hněvat. Tihle pošetilí lidé. Bez ohledu na to, jak moc se holýma rukama pokoušíte zakrýt nebe - - je obloha opravdu o tolik menší než vaše dlaně?"
Kapitola 13: Elmoreden a Perios
Zatímco císař Shuniman a Elmoredenské království vzkvétalo a prosperovalo, oblast známá jako Gracia, daleko za mořem, ještě hřměla nepokoji. Geograficky byla Gracia velmi rozmanitá, ale bylo to velice nebezpečné místo. Zatímco o ni bojovalo mnoho lidských klanů, neobjevila se žádná dostatečně velká síla, aby ustanovila vládu. Rozkládala se zde pouze malá hašteřící se království, nárokující si tuto zemi jako svou vlastní, ale žádné z nich nesvedlo dominovat nad ostatními.
Přišel den, kdy mocná Elmoredenská armáda napadla Gracii ze západního moře a klan a království Gracie byly přinuceny se sjednotit, aby se vůbec dokázaly bránit. Velká část královského území byla postupem času zničena. Urození byli zabíjeni. Přežívající aristokraté však dokázali znovu nabýt sílu a nakonec Elmoredenskou invazi zahnali. Tím byl položen základní pilíř jednotného království na území Gracie. Toto království bylo nazváno Perios.
Perios a Elmoreden se uzamkli do nekončícího boje o nadvládu. Elmoreden, který byl založen a sjednocen do jednotného království s ohromným vojenským potenciálem už o mnoho let dříve, byl zprvu o dost úspěšnější. Ale Perios měl své vlastní výhody. Moře oddělující obě království dost omezovalo útočné výpravy Elmoredenu. A navíc, lidé Periosu dokázali ovládnout pozůstatky, které tu byly zanechané ještě z dob obrů. Tyto pozůstatky použili ke svým armádním účelům a ukázalo se to nakonec jako ta největší výhoda.
Dokonce i přes svou obrovskou přesilu armáda Elmoredenského království nakonec nedokázala Perios dobýt.
Kapitola 14: Beleth a Slonovinová věž
Království Elmoreden bylo domovem i Slonovinové věže (Ivory Tower), instituce pro výuku kouzel. Mágové pracující uvnitř Slonovinové věže objevovali, studovali a zlepšovali magie starověkých obrů. Magická obratnost učenců věže byla ohromná. Tak ohromná, že se jejich vliv na království znenadále přiblížil vlivu samotného Elmoredenského císaře.
Mezi učence Slonovinové věže patřil Beleth, nejsilnější mág ze všech a jeden z největších géniů, který kdy vůbec chodil po tomto světě. Stal se posedlý kouzly obrů a podařilo se mu získat téměř všechny jejich síly. Ale moc obrů byla prokletá, nehodila do rukou prostých lidí. Ale Belethovy ambice a touha po kontrole takové síly stále rostla. Vyplašené království i samotní mágové se chtěli společnými silami Beletha ze Slonovinové věže zbavit. Ale Beleth se nechtěl takové síly a umění temné magie vzdát. Kdo by chtěl?
Nakonec kouzelníci Slonovinové věže sáhli k zakázané černé magii, tolik chtěli uspět a potlačit Belethovy sily aspoň natolik, aby jej chytili do pasti a uvěznili ho v kobkách pod věží. Ale i navzdory všem rytířským i kouzelnickým ochranným pečetím se Belethovi podařilo pečetě zlomit a uprchl. Odešel na Hellboundský ostrov obnovit svou sílu a pokračovat ve svých ambicích podmanit si zemi.
Černá magie použitá na polapení Beletha měla ale trvalejší následky. Jižní části kontinentu dnes známé jako okolí Gludia se staly jakýmsi smetištěm této černé magie.Mnoho lidí zemřelo, když byla kouzla seslána. Království z této pohromy obvinilo Beletha a šíří se pověst, že Belech byl ďábel, který se vetřel mezi lidi.
Kapitola 15: Nespokojenost elfů
K obrovská změna došlo v elfských lesích v této zmatené době. Když ztratili nadvládu nad kontinentem ve prospěch lidí, elfové postupně přišli i o svou vlastní sebedůvěru. Skoro úplně zapomněli na své ambice vládnout zemi a spokojili se s jejich klidnými životy v lesích.
Žila zde ale skupina známá jako Hnědí elfové, kteří byli nespokojení se s umírněností zbytku jejich rasy. Tito naopak měli velké ambice, trvali na tom, že musí bitva s lidmi opět vzplanout - dokonce i když by to znamenalo použití zakázané černé magie. Takový postoj rozpoutal násilnou opozici v řadách ostatních elfů.
Během těchto sporů se mezi Hnědými elfy objevil lidský kouzelník, který přistoupil k jejich vůdci a promluvil.
"Králi Hnědých elfů – těch, kteří touží po síle. Slabí lesní elfové a strach, který je vykrmuje, vám brání získat takovou moc, jakou si zasloužíte. Dělají si starosti s tím, zda-li nezaútočíte na lidi nebo zda-li dokonce nepřivodíte ještě větší mor provokací lidské rasy. Takové chabé myšlenky akorát vaši rasu ještě více oslabují."
Vůdce Hnědých elfů odpověděl ostražitě, "Kdo jsi, kouzelníku? Za jakým cílem se nás to snažíš pobláznit?"
"Mé jméno je Dasparion a jsem pouhý kouzelník. Ale mám tu moc, po které tolik prahnete. Mohu vám pomoci vyplnit vaše ambice, ale na oplátku mi musíte dát to, co budu požadovat."
"A co požaduješ? Co to může být?"
"Vaše mládí. Tajemství věčného života." Koutky Dasparionových úst se zakřivily do jemného úsměvu. "Ačkoli jsem velmi zkušený a obratný v magii, jsem pouhý člověk a délka mého života nebude ani sotva sto let. Takže, králi Hnědých elfů, jaké je tvé rozhodnutí? Můžeme si pomoci navzájem a dosáhnout toho, co si oba přejeme."
Svedeni mocí Dasparionovy černé magie Hnědí elfové přijali jeho nabídku a učili se temnému umění pod jeho dohledem. Dasparion postupně získal tajemství elfské nesmrtelnosti a spokojeně opustil lesy.
Jak se elfové dozvěděli o této zradě, vyhostili Hnědé elfy, kteří opustili Einhasad a začali následovat Gran Kaina. Rozpoutala se mezi nimi velká bitva. Hnědí elfové jednali přesně podle plánu Dasparionova spiknutí, užívajíc kouzel smrti za vyhlazením lesních elfů. Ale ti s posledními výdechy svého života prokleli Hnědé elfy. Prokletím uhynuli jejich rodné lesy a z jejich rasy se stala rasa temnoty. Později začali být Hnědí elfové označováni jako temní elfové.
Kapitola 16: Konec zlatého věku
Zlatý věk Elmoredenu nastal po tisíci letech od založení království, během vlády císaře Baiuma. S ohromným charisma a vůdčími schopnostmi Baium vytvořil nejsilnější armádu v historii království. Tato armáda pojmula orky za své, kteří měli značný vliv od severních oblastí Elmoru, až po černé lesy, to vše později známé jako Království orků. A nejen to. Baiumova armáda vedla opakované útoky proti království Perios. Nakonec se jim dokonce podařilo obsadil jižní oblasti Gracie.
V pozdějších letech, Baium ztratil zájem o dobytí Periosu a využil své královské moci k tomu, aby vybudoval propracovanou věž, která by sahala až do oblak.
"Mé jméno je symbolem strachu a hrůzy v každém koutu kontinentu. Desítky tisíc životů může být ztraceno nebo ušetřeno pouhým mávnutím mé ruky. Má moc je absolutní. Takovou moc mohu mít ale pouhých pár desítek let, to nesnesu! Ne - - já získám věčný život od samotných bohů a budu vládnout svému království až do skonání světa!"
Velkolepá věž se podle Baiumových plánu stavěla třicet let. Zamýšlel použít ji k tomu, aby vyšplhal do sídla samotných bohů a získal od nich tajemství věčného života. Když šplhal po věži, bohové se bouřili proti jeho plánům a odpověděli mu:
"Potomku podřadných lidí, stejně podřadných jako jsi ty sám. Jak se opovažuješ zatěžovat nás svou sobeckou touhou po věčném životě? Nepoučil jsi se z lekce obrů? Budiž, jestli tak toužíš po věčném životě, vyhovíme tvé žádosti. Ale nikdy neopustíš svou věž!"
Baium, který na sebe seslal hněv bohů, bude uvězněný po zbytek věčnosti na vrcholu své věže. Ta byla pojmenována jako Věž nestoudnosti (Tower of insolence).
Po náhlém zmizení císaře vypukla dědická rozepře mezi členy královské rodiny a všichni začali mezi sebou zápasit o trůn. Mnoho aristokratů se také chopilo příležitosti uzmout trůn, ale nakonec mnoho z nich muselo opustit království Elmoreden, napříč kterým vzplanul vnitřní konflikt. Výdaje a pracovní náklady na vybudování věže již značně oslabily království. Vnitřní konflikty a tahanice o trůn byly poslední kapkou. Kdysi slavný Elmoreden, vládnoucí na kontinentě více než tisíc let, začal upadat. Během pouhých dvaceti let bylo království obráceno vzhůru nohama.
Kapitola 17: Zpátky k ohni
Příběh, zaplacený dobrým jídlem a teplem, se rozvíjel nepříjemnou cestou. Neznali jsme toho cizince, ani jsme se nepřetvařovali, že víme, proč nám tyto příběhy vypráví. Ale poslouchali jsme dál, byli jsme jako nedobrovolné publikum, které není schopné odvrátit svou pozornost. Jako by nás neviditelná síla přikovala k místům, kde jsme seděli.
Muž působil tak, jako bychom tu dokonce ani nebyli. Posbíral suché větvičky a troud z okolí ohniště a přiložil je do skomírajícího ohně. Plameny, které téměř vymřely, zas náhle razantně vzplanuly. Muž na nás neupřel ani jediný pohled a vyprávěl dál.
"Můj příběh se téměř blíží do konce. Nyní vám budu vyprávět o tom, jak pokračovalo lidské zápasení o moc až do dnešních dnů. Toto je příběh kontinentu po pádu Elmoredenu..."
Kapitola 18: Bitva o kontinent
I když rozpad Elmoredenu zpomalil pád království Perios, nic už nemohlo zastavit mor, který se šířil z Gracie do jižních oblastí, ani zničující zimu, která přišla ze severu. Jako Elmoreden před ním i Perios přetrval pouze v zaprášených historických svazcích.
Po pádu těchto kdysi velkolepých království, kontinent upadl do hrozivých nepokojů a nastaly temné časy vyvolávající vzpomínky jako po následcích Velkého moru. Lidská šlechta spolu bojovala navzájem o moc, mnohá neobývaná území byla vyměněná za vojenskou podporu. Orkové se zmocnili příležitosti a začali shromaždovat své síly. Přeorganizovali svou armádu a ještě jednou se vydali dobýt kontinent. Jejich armáda byla přímo velkolepá, nakonec se jim povedlo zabrat velké severní oblasti Elmoru. Oslaboval je pouze boj vznešených a podřadných orků mezi sebou.
Během těchto konfliktů, elfové nemohli dělat nic, než bojovat o své životy v nekonečné bitvě s temnými bratry. Trpaslíci, kteří nezvládali nápor orků, byli vystrnaděni na okraj kontinentu.
V těchto zmatených časech se objevila nová lidská říše známá jako Elmorské království. Vydávali se za přímé potomky Elmoredenských císařů, a ať už to byla pravda nebo lež, lidé to nakonec přijali, protože jejich slova většinou doprovázela drtivá síla a chladná ocel. Elmorská armáda se střetla s tou orkskou v četných bitvách. Válka se táhla po mnoho let a zanechala šrámy na obou stranách. Armády si byly téměř rovnocenné, a ačkoli lidi svého nepřítele převyšovali svým počtem, orkové byli hrozivým nepřítelem svou nesmírnou silou. Nakonec po těžké porážce byli orkové opět zahnáni na své území, kde začali znovu načerpávat síly a připravovat se na pomstu. A pokud jde o trpaslíky, těch málo, co zbylo, bylo vyhnáno z kontinentu lidí do hlubin Páteřních hor (Spine Mountains).
S ochromenou a vyčerpanou armádou nakonec Elmore získal kontrolu nad všemi severními zeměmi a královské vojsko dál pochodovalo směrem na jih, aby byl celý kontinentu obsazen pod elmorskou vlajkou. Ale sjednocení už tolik rozděleného kontinentu se neuskutečnilo. Oren, nejsilnější z jižních království, odrazilo invazní armádu svou armádou mágů a dobře vycvičených vojáků. Tak divoké armádě Království Elmore nedokázalo odolat a neubránilo ani mnoho svých vlastních území.
Různá jižní království prosperovala právě pod ochranou Orenu a společně začali formovat nový národ. Tato království mezi zebou udržovala rovnováhu, díky čemuž rostla a prosperovala.
Kapitola 19: Vzestup dvou království
Mnoho válek proběhlo napříč celými generacemi, ale ve všem tom zmatku se objevily první snahy udržet Gracii v jednotě. Muž jménem Paris se svou skvělou vojenskou obratností a taktikou přinesl slávu svým lidem, když vítězil v mnoha bitvách.
Paris dosáhl legendárního uznání, když se on a jeho armáda postavili tváří v tvář zlovolným horalům z Quaseru. V souboji s Torem, nejmocnějším válečníkem horalů, Paris zasadil rozhodující ránu nejen jemu, ale celé horalské říši. Říkalo se, že Tor, do té doby nikdy neporažený, pronesl: "Opravdu jsi jen obyčejný člověk? Taková síla, taková rychlost!"
Paris stál před svým nepřítelem, přejel svým zrakem po bojišti a odpověděl: "Tolik si přeji sjednotit tuto zemi... Odvážný válečníku ze severu, přísahej mi svou oddanost a společně dobudeme všechny a všechno, co se nám postaví."
Tak se stal Paris vůdcem Rytířů Bílého jestřába a Větrných rytířů a vedl novou alianci s horaly napříč zeměmi Gracie a dosáhl mnoho vojenských vítězství. Hranice země se více než pětkrát přepisovaly, a pokud jde o Parise, zinscenoval velké povstání proti královské rodině, svrhl ji a nastoupil na trůn.
Mezitím, jižní země také překypovaly aktivitou a mnozí se hodně zabývali zprávami o napjaté situaci mezi Gracií a Elmorem. Charismatický vůdce jménem Raoul vedl svou vlastní výpravu a svým osobním kouzlem získával nová území pod svou vlajku. Raoul byl skvělý řečník. Diplomat. Ty, kteří mu se mu vzpírali, neporazil zbraněmi, ale slovy. Jedna z jeho řečí obvykle vypadala takto:
"Páni této země! Nevidíte snad, co se děje za našimi hranicemi? Hroziví nepřátelé se k nám blíží a my tu jen a jen mluvíme! Království Elmore již dlouho prahne po našem bohatství, po naši zemi a jen vyčkává na tu pravou chvíli, kdy udeří. Pokud se budou oblasti Gracie dál zvětšovat směrem k nám, budeme smeteni! Není jiné volby než přidat se k našim vojskům, pod naši vlajku a připravit se na válku."
Raoul využil svých přesvědčovacích schopností a svázal k sobě všechny jižní země. A povšiml si, že hrozba, kterou představovalo Elmorské království, nebyla už tak velká, jak se na první pohled zdálo. Zaměstnán povstáním orků nedokázal Elmore udržet pozornost na Aden.
A tak Raoul shromáždil všechna svá vojska se svou loajální aliancí z Innadrilu a všechny jižní země sjednotil v nové Království Aden. Narozdíl od Parise, Raoul vedl výpravu, při které nebyla prolita jediná kapka krve a snadno prostoupil až na západ, kde pojmul Giran a Dion.
Stalo se to až v Orenu, kde Raoul poprvé narazil na odpor. Oren sám sebe prohlašoval za samosprávní království a odmítal přijmout jiného vůdce než-li svého vlastního. Obě království tak vzplanuly v další ničivé bitvě. Aden dosáhl skvělého a uznávaného vítězství. Království Gludio se okamžitě k Adenu připojilo, jakmile uvidělo jeho královskou armádu. Tím bylo sjednocení dokončeno. A nakonec toho všeho byl Raoul korunován vladařem Adenu a byl od té doby znám jako Král Sjednotitel.
Kapitola 20: Dědicové země
Brzy po sjednocení Adenu, Gracie upevnila svou zemi, když rozdrtila zbytky opozice. Hwuh padl do rukou Parise. Přesídlil svou vládu do města Arpenino, které jmenoval novým hlavním sídlem a přeorganizoval celé království.
Nový ještě silnější Aden prokázal, že je jedno z nejmocnějších království, když se úspěšně ubránil elmorským výpadům. Ale pak přišla tragédie. Otočila se nová stránka v historii Adenu, když náhle zemřel král Raoul. Elmore vycítil slabou chvilku svého nepřítele a opětovně napadl severní teritoria Adenu. Raoulův následník, Trabis, byl natolik schopný, aby odrazil elmorské vetřelce, ale sám brzy podlehl záhadné nemoci. Dalším následníkem trůnu v řadě byl šestnáctiletý chlapec jménem Amadeo.
Když Paris zaslechl tyto novinky, zvolal: "Nebe pomáhá našemu Království Gracie! Šestnáctiletý král? To bude znamenat pád Adenu!"
Paris ale velice podcenil mladého Amadea. Mladičký král brilantně a skvostně ubránil zemi, když zastavil další obrovský útok Elmoru. Paris cítil, že o svou vhodnou příležitost k tomu, aby proklouzl do Adenu a dobyl ho, přišel. Ignoroval rady všech včetně svého rádce a pravé ruky, Dilliose. Paris rozpoutal masivní útok na Aden po souši a i po moři. Následky byly katastrofální.
Asteir, král, jež byl vyhnán z Elmoru, spojil své síly s Adenem, dávným nepřítelem svých otců. "Že ti není hanba? Měl bys padnout na ostří svého vlastního meče, když jsi se postavil na stranu největšího nepřítele svého otce!" křičel Paris rozhněvaně. Asteir jen mávl rukou a odpověděl: "O malé lvíče se můžu postarat později, ale nyní jsi mojí kořistí ty."
Bitva o Giran se stala bodem zvratu v celé válce. Vojska Gracie, zlomená a demoralizovaná, ustoupila zpět na své území. Selhání invaze do Adenu na Parisovi zanechalo hluboké rány na jeho pýše, protože nikdy neokusil kyselou příchuť porážky. Zanedlouho po té Paris onemocněl a zemřel.
Dědicem Gracie se stal muž jménem Carnaria, který nebyl schopný zemi vládnout. Cucarus, představit opozice v Gracii, vyzval Carnariu, aby mu trůn přenechal. Podporovaný dřívějším Pariosvým rádcem Dilliosem, Cucarus získal velkou popularitu mezi lidmi a společně s Carnariem rozštěpili království do dvou rozhádaných celků. Ze severní a jižní Gracie se stali nepřátelé na život a na smrt a jejich rozpory je stáli všechnu jejich energii.
To byly nejlepší zprávy pro Amadea, který mezitím využil volného času, aby posílil Adenské království. Díky jeho úsilí nakonec Aden, Elmore i Gracie podepsali mírovou dohodu. Vstoupili tak do těžkých časů velmi křehkého míru.
Kapitola 21: Epilog
Když muž skončil se svým příběhem, začalo se denní světlo pomalu přikrádat na oblohu. Dlouhá noc odchází a nový úsvit přichází. Z ohně nezůstalo nic, než doutnající popel. Vypravěč si ještě naposledy zapálil svou dýmku a potáhl si. "Tak a můj příběh končí... prozatím. Jak půjde čas dál, bude příběh pokračovat? Kdo ví, možná se jednou zrovna vy objevíte v jednom z mých vyprávění.“
Sluneční světlo se ránem dál a dál prodíralo a mě to připadalo, jako bychom tu dnes zažili moc významnou událost. Sebral jsem všechnu odvahu, abych našel hlas a opovážil jsem se zeptat: "Kdo jste? Proč jste nám vyprávěl všechny tyto příběhy? A jaktože je všechny znáte?"
Muž se beze slov postavil na nohy. Jak se zvedal, neustále rostl do výšky! Když seděl, vypadal jako obyčejný člověk, ale teď to byl obr, téměř dvacet stop vysoký - jeho stín nás všechny zahalil pod svůj temný závoj. Ale jeho rysy zůstaly i nadále zahalené pod pláštěm. A pak, pomalinku, polehounku, začal zmizet! Dokážu to popsat jen jako postavu rozplývající se od svých obrysů, než se celá rozplynula jako kouř, kterým se prohnal vítr. Zmizel.
Neřekl nám naprosto nic, ale teď tuším, kdo to byl. Skrýváním své podoby, vyprávěním historie rasám tohoto světa, tím mi připomínal toho, kdo přesně takové věci už dělal a kdo tu byl od samotného počátku světa. Mohl to být ten, kdo stvořil rasu lidí?
"Kdo nezná historii, bude si jí muset prožít." - Archanděl Gabriela
Prolog: U ohně
Zhluboka se nadechl, vtáhl do sebe kouř a pomalu ho vydechl. Většina jeho tváře byla skrytá pod starou kápí a za ní jen černočerná tma. V matném dýmu jeho dýmky bylo nemožné spatřit jeho rysy.
Představil se jako bard - samozřejmě mu nikdo nevěřil kvůli jeho silnému a rozdrásanému hlasu - a bylo podezřelé, že cestoval sám tak nebezpečným lesem.
Ať už tak nebo tak, nabídl nám, že nám povypráví příběh, pokud se s ním podělíme o naše jídlo a teplo u našeho ohně. Souhlasili jsme, nemohli jsme ho nechat napospas chladnému lesu. Podělili jsme se o oheň, i když jsme stále třímali své zbraně pro případ nebezpečí a čekali jsme, až začne se svým příběhem. Noc byla ledově chladná, a jeho hluboký, silný hlas se tiše nesl napříč horou, jakmile si odložil stranou svou dýmku, otevřel svá ústa a promluvil.
Kapitola 1: Stvoření světa
Příběh, který vám chci vyprávět je o těch, které nazýváme bohy. Poslouchejte pečlivě, toto je pravdivý příběh...
Před dávnými časy, dřív než si myslíte, byla pouze koule, na které bylo vše smíšené. Dokud nebylo s čím srovnávat, koule byla velká i malá, uvnitř byla temnota i světlo, všechno a přitom nic.
Přes sto milionů let koule rostla, až se na ní nakonec utvořili dvě síly. Jak rostly, síly se vyvíjely zcela vědomě a domýšlivě a rozdělily se na bílé světlo a temnotu. Bílé světlo se zformovalo do podoby ženy a nazvalo se Einhasad. Temnota se stvořila jak muž a pojmenovala se Gran Kain. Zrod těchto dvou bytostí označujeme jako počátek celého vesmíru a všeho, co dnes známe.
Einhasad a Gran Kain dali dohromady své síly, aby se z koule dostali ven. V tu chvíli se koule roztříštila do kousků všech možných druhů i tvarů. Z některých kousků se stala obloha, z jiných země. Mezi nebem a zemí vznikla voda a krajina.
Duše koule se jmenovala Ether a byla taktéž roztříštěn společně s koulí. Tím vznikla různorodá fauna i flora. "Zrození bytostí" bylo zapříčiněno touto duší a obři byli nejdokonalejší z druhů. Byli známí jako Mudrcové, jejich moudrost byla tak velká jako jejich síla. Obři se zapřísáhli, že budou vyznávat víru v Einhasad a Gran Kaina, protože stvořili jak jejich život, tak svět kolem nich. Einhasad a Gran Kain byli spokojení a obry jmenovali pány tvorstva. Byl to ráj, který existoval ještě před smrtí.
Einhasad a Gran Kain zplodili mnoho božských potomků. Prvním pěti dětem byla svěřena správa světa. Nejstarší dcera, Shilen, měla na starosti vodu. Prvorozený syn, Paagrio, ovládal oheň, a druhá dcera, Maphr, ovládala zemi. Druhý syn, Sayha, se stal pánem větru. Pro nejmladšího potomka, Evu, nezůstal už žádný element, tak stvořila poezii a hudbu. Zatímco ostatní bohové byli zaneprázdněni svými povinnostmi, Eva jim psala básně a serenády. A tak éra bohů začala a neexistovalo jediné místečko na světě, které by neznali.
Kapitola 2: Stvoření ras
Einhasad byla bohyně stvoření a stvořila různé formy pomocí vlastní duše. Její děti užívaly své vlastní síly k tvoření života z těchto forem.
Shilen vložila duši vody do první stvořené formy života. Takto byla stvořena rasa elfů.
Paagrio vložil duši ohně do druhé stvořené rasy. Takto vznikla rasa orků.
Maphr vložila duši země do třetí formy. Tak byla stvořena rasa trpaslíků.
Sayha vložil duši větru do čtvrté rasy. Tak vznikla rasa nazvaná arteias.
Gran Kain byl bohem ničení. Když viděl snahu Einhasad, začal být zvědavý, až žárlivý. Pokusil se napodobit Einhasad a vytvořil rasu k obrazu svému. Inspiroval se u Shilen, jejich nejstarší dcery, a požádal jí o to, aby použila svou duši k stvoření rasy. Shilen byla překvapená a řekla mu: "Otče, proč chceš udělat takovou věc? Einhasad, má matka, má na starosti tvoření. Prosím tě horoucně, toto není tvůj úděl na tomto světě. Bytost, která dostane život od boha ničení, jednou způsobí pohromu."
Ale Gran Kain se nevzdal. Využil svých intrikánských dovedností lichotníka a nakonec přesvědčováním Shilen zlomil. "Udělám to tedy. Ale nejdřív předám duši vody matce. Vám daruji pouze zbytek té duše."
Shilen dala duši stojaté a vyprchané vody Gran Kainovi. Gran Kain ji velice rád přijal.
Gran Kain ale cítil, že to nestačilo, aby stvořil bytost pouze z jediné duše. Přišel za Paagriem, jeho nejstarším synem. Jako Shilen, i Paagrio varoval svého otce. Nedokázal ale Gran Kaina odmítnout. Věnoval duši uhasínajícího ohně svému otci. Gran Kain element opět rád přijal.
Maphr také rozmlouvala se svým otcem se slzami v očích, ale i zde to dopadlo stejně. Věnovala mu duši neúrodné země. Sayha, když na něj přišla řada, dal svému otci duši rozdivočelého a běsnícího větru.
Spokojený Gran Kain bral vše, co dostal a křičel: "Dívejte se, sám vytvářím novou rasu! Dívejte se, kdo se zrodí z duše vody, duše ohně, duše země a duše větru. Budou mnohem silnější a moudřejší než obři! Oni budou vládnout světu!"
Gran Kain křičel s pýchou značné velikosti k celému světu a vkládal duše do té bytosti. Výsledek byl příšerný. Jeho bytosti byly slabé, hloupé, úskočné a zbabělé. Ostatní bohové pohrdali Gran Kainovými stvořeními. Zlomený hanbou ze svého neúspěchu, Gran Kain opustil své bytosti a na čas se odešel ukrývat. Jeho bytosti dostali jméno lidé.
Rasa elfů byla moudrá a dokázali praktikovat magii. Byli ale méně moudří než obři. Proto sloužili obrům v politických, magických a jim příbuzných činnostech.
Rasa orků byla silná. Byli obdařeni nevyčerpatelnou sílou a vůlí. Ale ani tak nebyli dost silní jako obři. Proto sloužili obrům ve válkách a bitvách.
Rasa trpaslíků byla zkušená. Byli to dobří mechanici, zkušení matematici a vynikali v sestavování. Sloužili obrům v manufakturních činnostech.
Okřídlená rasa arteias byla svobodomilovná a ovládaná svou nehynoucí kuriozitou. Obři chtěli polapit tyto volně lítající bytůstky, ale jakmile se jeden z arteiasů dostal pod zámek, rychle ztratil sílu a zemřel. Obrům nezbylo nic jiného, než nechat rasu arteias zcela volnou a svobodnou. Arteias za to navštěvovali města obrů a vyprávěli jim novinky z dalších částí světa.
Lidé pořádně nedokázali ani jednu z těchto činností, stali se taktéž otroky obrů, ale prováděli pouze ty nejpodřadnější práce. Život lidí nebyl o nic lepší, než život zvířat.
Kapitola 3: Válka bohů
Gran Kain byl nyní volný a nezkrotný bůh. Udělal obrovskou chybu, když svedl Shilen, svou nejstarší dceru. Snažili se vyhnout pozornosti Einhasad, což se jim dařilo, do té doby než Shilen otěhotněla. Když to Einhasad zjistila, velmi se rozzlobila. Svrhla svou dceru z pozice vodní bohyně a vykázala Shilen z kontinentu. Gran Kain se k situaci stavěl zády a Shilen byla ponechána doprošovat se odpuštění u své matky sama.
Těhotná Shilen uprchla na východ. Hluboko uprostřed tmavého lesa rodila proklínajíc Einhasad a Gran Kaina s každou mučivou bolestí každého stahu. Narozené děti Shilen proklínala v zoufalství a vzteku a ty se stali démony. Nejsilnější z těch stvoření bylo nazvané drak.
Narodilo se šest draků jako kletba proti šesti bohům. Shilen přetékala vztekem k Einhasad, která ji vypudila, a ke Gran Kainovi, který ji svedl a pak opustil. Shromáždila všechny síly svých dětí a vytvořila armádu k tomu, aby ztrestala bohy.
Nejsilnější drak byly stál v čele armády démonů, aby bojovali proti bohům. Když to zaslechl Aulakiria, drak světla, podíval se na Shilen a promluvil. "Matko, vy nevíte, co děláte. Opravdu chcete zničit bohy? Opravdu chcete svého otce, matku a sourozence svrhnout v potocích jejich vlastní krve?" Žádost draka neobměkčila Shilenino srdce.
Nakonec, démoni napadli palác, kde bohové žili a vypukla strašná bitva. Šest draků zničilo úplně vše v paláci. Dokonce i bohové byli vystrašení tak neuvěřitelnou silou Shileniných dětí. Bitva se zdála, že bude trvat věky. Ale pokud by se válka nezastavila, svět by přestal existovat a veškerý život by byl zničen.
Mnoho andělů i démonů bylo zabito nebo smeteno. Každý den tu zuřily hromy a blesky, jak obloha propukávala v násilí dvou mocných sil. S obry i dalšími žijícími bytostmi se země třásla, zatímco sledovali strašlivou bitvu na obloze. Ta zuřila po několik let, až se nakonec miska vah přiklonila k jedné straně. Navzdory utrpení mnoha zranění Einhasad a Gran Kain měli ještě dost sil, aby zničili démony.
Draci pokračovaly v boji, i když byli těžce zraněni a velmi zjizveni. Jejich únava se ale čím dál tím více projevovala. Po čase se už zdálo, že armáda Shilen bude poražena. Nakonec, draci roztáhli své křídla a prchli na zem. Poslední z démonů je následovali. Bohové ale chtěli zcela zničit ustupující armádu. Ale kvůli svým zraněním, vše, co mohli dělat, bylo sledovat, jak draci a démoni prchají.
Jak Shileniny děti zahynuly jeden po druhém a prohrály válku, Shilen nedokázala snést svůj stud. Vytvořila Podsvětí, kde začala vládnout.
Kapitola 4: Velká potopa
Poté, co Shilen odešla, Eva převzala vládu nad vodou. Ale Eva měla bázlivý charakter a po pádu své sestry a válce mezi bohy se stala ještě ustrašenější. K tomu, aby se vyhnula odpovědnosti, která jí padla do klína, vykopala tunel na dně velkého jezera a schovala se.
Protože nad sebou duše vody neměla pevnou ruku, začala divočet. Příliš mnoho vody se vylilo na venkov a vznikaly velké bažiny. Tam, kam voda nedošla, vznikly pouště. Častokrát se celý kontinent potopil do oceánu, vznikaly nové ostrovy. Jinde zase celé dny pršelo, dokud se všechno kromě vrcholků hor nezaplavilo. Místa, která zůstala nad hladinou vody, se stala shromaždištěm všech přeživších bytostí. Taková místa ale upadala v naprostý zmatek. Mořské i suchozemské bytosti trpěli. Za vše živé žádali obři u bohů o pomoc.
Einhasad a Gran Kain hledali všude na kontinentu a nakonec našli jezero, v kterém se skrývala Eva. "Evo, podívej, co se stalo kvůli tvému vyhýbání se odpovědnosti. Ničíš tím harmonii tohoto světa, který jsme tvořili s tak velkým úsilím. Nebudu tolerovat, pokud takto budeš pokračovat." Einhasadiny oči vztekem plápolaly žhnoucími plameny.
Kvůli záplavám nespočet obrů a živých bytostí odešlo do Shilenina Podsvětí. Tím začala Einhasad na Sholen žárlit. Třesoucí se strachy Eva ustoupila své matce. Když převzala správu nad elementem vody, pohromy skončily. Bylo nemožné zcela obnovit kontinent, který nyní ležel v troskách.
Kapitola 5: Výzva obrů
Obrům začal srdce zaplavovat skepticismus. Gran Kain již dokázal svou vlastní hloupost stvořením slabé rasy lidí. Navíc, kvůli Gran Kainovu oplzlému jednání a Einhasadině žárlivosti začalo v Podsvětí přicházet k životu mnoho nových démonů. Kvůli Evině slabosti a neschopnosti byl kontinent v hrozném stavu. Začala klíčit první semínka pochybností v myslích obrů. Takoví bohové si snad zasluhovali jejich úctu?
Obři se mohli díky lodím z jejich vlastní dílny pohybovat dovnitř i ven paláce bohů. Klidně by mohli použít kouzla, vzlétnout s ostrovem a žít si jako bozi. Mohli by si kdykoli prodloužit životy, dokud by to nevypadalo, že mohou žít navždy. A tak si začali myslet, že se jejich síla vyrovná té božské. Navzdory jejich moudrosti se stali nadměrně domýšlivými. A tak se obři vydali stát se bohy.
Začali experimentovat s křížením ras, aby vytvořili nové formy života. Nazvali magii, která dokázala dělat zázraky možnými, "vědou". Opilí mocí začali obři sestavovat armádu, která by bojovala proti bohům, i když věděli o selhání Shilen, jejích šesti draků a četného vojska démonů.
Bohové pozorovali přípravné práce a byli z toho velmi neklidní. Einhasad, která měla jako jediná právo vytvořit život, byla oněmělá vztekem. Přísahala, že zničí vše, obry, kontinent a celý svět. Gran Kain se jí pokoušel uklidňovat.
"Tak jako jste vy Matkou stvoření," říkal, "tak já jsem Otcem ničení. Víte moc dobře, co se přihodilo, když jsem se já pokoušel převzít váš úděl. Já potrestám obry za jejich domýšlivost. A pokud budete chtít zničit celý svět, budu s vámi bojovat se vším, co mám." Gran Kain nechtěl dopustit zničení kontinentu, Einhasad se urazila. Ať chtěla nebo ne, byli si rovnocenní, nedokázala by ho zastavit.
Einhasad nakonec polevila. Aby potrestala obry, vypůjčila si Gran Kainovo kladivo - známé jako Kladivo zoufalství. Díky jeho ohromné destruktivní síle dokonce ani Gran Kain kladivo nikdy nepoužil. V záchvatu běsnění Einhasad pozvedla kladivo nad hlavu a udeřila s ním do středu Města obrů.
Kapitola 6: Konec věků
Až když rudé plameny sršely z nebe, si obři uvědomili, že spáchali pošetilou chybu. Shromažďováním svých sil dohnali Einhasad k použití Kladiva zoufalství. I přes svou obří sílu dokázali jen mírně snížit účinky kladiva a to i tak zasáhlo města po celém světě. Ale bylo to dost, aby to zničilo největší město na světě; nespočet obrů i jiných bytostí byl okamžitě rozdrcen. V zemi zůstala jen obrovská díra a povrch pokrytý velkými vlnami. Nakonec byli skoro všichni obři zničeni.
Ti, kterým se podařilo přežít, prchli na východ, aby se vyhnuli Einhasadině vzteku. Jejich cesta šla ve šlépějích dřívější výpravy Shilen. Einhasad jednoho obra po druhém dostihovala a srážela je údery blesku. Zbývající prchlí obři se třásli strachy a modlili se ke Gran Kainovi. "Gran Kaine, Gran Kaine! Uvědomili jsme si naše chyby. Jen ty můžeš zastavit zuřivost a šílenství Einhasad. Nenechávej nás zahynout. My, kteří jsme byli zrozeni ze stejné koule jako vy, my, kteří jsme nejmoudřejšími a nejsilnějšími stvořeními na světě!"
Gran Kaina náhle přepadl smysl pro soucit s těmi ubožáky a pomyslel si, že obři už trpěli dost za své chyby. Pozvedl nejhlubší vody jižních moří a zabránil Einhasad, aby pokračovala. Ta zlostně křičela: "Co je to?! Kdo si dovoluje bránit mi?! Evo, má milovaná dcero, okamžitě mě zbav vody, která mi brání v cestě nebo buď připravená jít ve stopách své starší sestry!"
Eva se Einhasad zalekla a hned zklidnila a vrátila vodu zpět do jižního moře. Einhasad dál pronásledovala obry zabíjejíc je jednoho po druhém. Obři se znovu pomodlili ke Gran Kainovi. "Gran Kaine! Nejmocnější z bohů! Einhasad pokračuje ve vyhlazování našeho druhu! Modlíme se k tobě, prosím, slituj se nad námi a zachraň nás!" Gran Kain pozvedl zemi, na které obři stáli. Einhasadině pronásledování teď zacláněl obrovský skalnatý útes.
Opět začala nahlas křičet. "Maphr, má milovaná dcero! Kdo ti dovolil zasahovat do mé cesty?! Odstraň okamžitě tu skálu. Nebo buď připravená jít ve šlépějích své starší sestry!" Vystrašená takovou hrozbou se Maphr pokusila snížit zemi, ale Gran Kain ji zastavil. "Einhasad, proč to nevzdáš? Celý svět trpí díky tvému vzteku. Kdysi moudří, nyní pošetilí obři již ve svém nitru chápou svá provinění. Podívej se sama! Rasa hrdých a vznešených stvoření - která dřív vládla světu - se teď skrývá na malém cípu světa a třese se ve strachu před tebou! Již nikdy se nepostaví bohům. Tento cípek země, kde se skrývají, pro ně bude navždy vězením. Zkroť svůj vztek, tvá pomsta již nemůže být dokonalejší."
Einhasad stále zuřila, ale nemohla jednat proti vůli Gran Kaina, jejich síly jsou zkrátka vyrovnané. Rozhodla se tedy. Jak Gran Kain řekl, lepší bude zanechat obry navždy na této neúrodné půdě, kde se budou kát za své hříchy, než je zničit nadobro. Ukončila svůj lov a vrátila se domů. Od té doby Einhasad jen velmi zřídkakdy zasahovala do událostí na světě, byla zklamaná všemi živými bytostmi. Gran Kain souhlasil s tím se již v normálním světě nikdy neukazovat. Tím věk bohů skončit.
Kapitola 7: Návrat k ohni
Cizinec na chvíli přestal vyprávět.
Fascinovaní příběhem jsme se ani nehnuli, zatímco nám líčil dějiny našeho světa. Jeho hlas, i když trochu měkký, pronikal hluboko do našich hlav - jako kouzla. Mýtus, který nám vyprávěl, byl úplně odlišný od toho, který jsme znali. Ale nikdo neměl námitky. My, nejznalejší válečníci na celém světě, jsme byli uchváceni pouhým cizincem. Byli jsme celí nesví, nervózní, dokonce vystrašení díky tomuto obyčejnému muži. Ze stromu slétla sova a my jsme se hned polekali prostého mávání jejích křídel jako malé děti.
Cizinec se pousmál, pozvedl svou doutnající dýmku ke rtům, a pokračoval ve svém příběhu.
"Neodsuzujte mé příběhy o bozích jen proto, že jsou jiné, než jak je znáte vy. Neexistuje důkaz, že jsou vaši kněží biď jen o píď blíž pravdě než-li já. Historie bohů je vůle bohů, nikoli lidí. Měl by snad pouhý kněz znát pravdu? Poslouchejte dál, budu pokračovat. Toto bude příběh světa po odchodu bohů. Je to vaše vlastní historie."
Kapitola 8: Následky
Celý svět upadl do obrovských nepokojů po zmizení obrů. Zvyklí být ovládáni obry elfové, orkové, trpaslíci i lidé čelili kruté realitě postarat se sami o sebe. Na vrcholu toho všeho, svět, ve kterém žili, byl zpustošený po úderu Kladiva zoufalství. Mnozí zemřeli během pohrom seslaných Einhasad, ale mnohem víc zemřelo kvůli pozdějšímu zmatku a chaosu. Všechny rasy prosily bohy o spásu, ale bohové už neodpovídali.
První, kdo převzal kontrolu nad situací, byli elfové, díky své politické činnosti pod nadvládou obrů. Elfové se úspěšně postavili nad všechny rasy a pokračovali dál ve svých životech. Ale jak šel čas, ukázalo se, že nejsou obdařeni stejnou vladařskou silou jako obři. První, kdo se elfům postavil, byli orkové.
"Jsou snad elfové silnější než my? Ne! Mají snad právo nám vládnout? Ne! Nesneseme, že ti, kdož jsou slabší, stojí nad námi!" říkali si orkové.
Bojeschopnost orků byla mocná a elfové žijící v klidu a míru, se nedokázali postavit pyšným a nebojácným orkům. Většinu země okamžitě ovládli a elfové byli vyhnáni na okraj kontinentu, kde prosili o pomoc trpaslíky. S jejich výbavou a zbraněmi by měli šanci postavit se svému nepříteli.
"Raso země," prosili elfové, "pojďte nám na pomoc. Agresivní hordy orků nás pronásledují. Pojďte -- budeme proti nim bojovat společně." Trpaslíci je ale chladně odmítli. Jak sami věděli, svět padl do rukou orků. Nebyl žádný důvod, aby se trpaslíci postavili na stranu slabších. Elfové zuřili, ale nedokázali ovlivnit jejich rozhodnutí.
Elfové šli žádat o pomoc další rasu - arteias. Jejich schopnosti průzkumu a možnost vzdušných útoků by bylo dostačující pomocí, aby porazili orky. Delegace elfů cestovala na samotný konec světa, aby vyhledala jejich pomoc.
"Raso větru, pomozte nám! Barbarští orkové nás utlačují. Spojme se a dejme jim společně lekci!" Ale jako vždy, arteiasové se nechtěli připlést do jakékoli politiky nebo války na kontinentě. Nezvolili si ani jednu stranu a ukryli se hluboko ve svých ostrovech. Elfové si zoufali.
"Běda nám! Nikdo nám nepomůže! Je to konec naší rasy? Převezmou ti odporní orkové vládu na světem a přivlastní si všechnu slávu a bohatství?"
Kapitola 9: Nová aliance
Odmítnuti vypočítavými trpaslíky a nestrannými arteiasy, elfové byli ponecháni samotní ve válce proti orkům. Zanechaní tak akorát truchlit nad svým osudem, elfové byli překvapení, když se mezi nimi objevil cizinec. Klekl si před elfským králem, který přistoupil blíž k cizímu muži, který zastupoval rasu lidí. Cizinec měl korunu vyrobenou z větývek stromu.
"Kdo je to? Vůdce podřadné rasy lidí?" ptal se král. "Přicházíš se snad posmívat našemu údělu?" Člověk sklonil hlavu a řekl: "Ne, moudrý králi. Přicházíme, abychom vám nabídli na pomoc alespoň své křehké síly." Elfové se radovali, že i když jim přišli na pomoc pouze pošetilí a slabí lidé, jejich ohromný počet mohl značně pomoci v bitvě.
"To je od tebe šlechetné, králi lidí," svolil elfský král. "Jak bezvýznamnými bytostmi se zdáte být, avšak vaše věrná oddanost a ochota obětovat své životy je obdivuhodná. Jděte vpřed ku bitvě za velkým vítězstvím a získáte velké postavení přímo pod elfy."
Král lidí skloněný před králem elfů, pozvedl hlavu tváří v tvář svému elfskému protějšku. "Nejšlechetnější elfský králi, " řekl, "máme jen jednu prosbu před tím, než se vydáme do bitvy. Naše síla je příliš křehká. Naše zuby nezpůsobí ani jizvičku orčí kůži a naše nehty jsou nepoužitelné proti jejich kamenným svalům. Žádáme tě, posilni nás, abychom jim mohli lépe vzdorovat. Předejte nám znalosti vašich kouzel."
Tato smělá prosba elfy velice šokovala a rozezlila. Naučit lidi magii? Nikdy! Začali vyvolávat kouzla, aby proměnili toho člověka v hromadu popela, ale elfská vůdkyně Veora jim zabránila. Cítila, že jeho prosba pro ně není hrozbou a měla by být naopak ceněna. Lidé byli příliš slabí a bylo na pováženou, zda by se takto bez pomoci dokázali orkům vůbec postavit. A s jejich slabou myslí, sotva by se stali hrozbou i kdyby se jim náhodou podařilo se kouzlům naučit. A tak udělala rozhodnutí, které ji později stálo život.
Lidé našli velmi rychle cestu ke kouzlům, učili se rychleji, než elfové předpokládali. Lidská těla, i když ne tak silná, jako orkové, sílila díky neustálým rozporům ve vlastních řadách. Dokázali zkušeně ovládat své ruce, tak mohli obratně vládnout zbraním, ale i mnohem víc, jejich počet byl nesmírný, až působivý. Během chvíle se lidská armáda rozrostla do hrozivých rozměrů a síly.
Kapitola 10: Ze spojence nepřítelem
Aliance lidí a elfů se úspěšně postavila orkům. Jak se karta obrátila ve prospěch aliance, trpaslíci povolili ve své oddanosti k orkům a začaly sestavovat bojové prostředky lidem. Se silnějšími zbrojemi a ostřejšími zbraněmi trpaslíků teď lidé dokázali porazit armádu orků i bez pomoci elfů.
Elfové se znepokojovali, tím víc, čím se vítězství aliance blížilo. Cítili, že lidé sílí a dostávají se mimo jejich kontrolou. Byli ale znepokojeni jen mírně, protože si nedokázali ani představit, že by nejnižší z nich - lidský odpad - mohl propuknout v revoluci. A s posledním vítězstvím nad orky na dosah, elfové neměli ani čas se zabývat starostmi nad lidmi. Ti se ale stále učili vyšší formy magie. Konečně válka skončila vítězstvím aliance. Orkové byli donuceni k potupné mírové dohodě a rychle ustoupili do bezpečí svých jeskyní v severních končinách Elmoru.
Vůdce orků se při odchodu smál: "Pošetilí elfové. Toto vítězství nepatří vám, ale těm špinavým lidem. Jak si představujete, že budete ovládat ty stvůry, které jste stvořili?"
Věříc jeho hořkým slovům, elfové nyní stáli před novou hrozbou - lidmi. Ale po dlouhé bitvě, byli elfové unaveni a byli již příliš slabí na to, aby bojovali. Na rozdíl od nich, lidé s jejich novou znalostí kouzel, byli silnější. A tak, lidé povstali proti elfům.
Příliš pozdě si elfové uvědomili , že vzali pod svá křídla potomstvo draků. Strašlivá bitva kouzla proti kouzlu ještě jednou otřásla zemí. Elfové byli skutečně dost slabí na to, aby potlačili lidskou vzpouru. Pomalu byli zatlačováni, dokud se nemuseli zcela stáhnout zpět do bezpečí svých lesů. Z bezpečné pozice se připravili na poslední střet s lidmi. Magie elfů byla v těchto lesích silnější, pokoušeli se tuto výhodu využít k vítězství.
Kopali hluboké kobky tak rychle, jak se blížily výkřiky bitvy a řinčení mečů. Ale absolutními vítězi tohoto tříměsíčního obléhání byli nakonec stejně lidé. Ani elfská pýcha, ani jejich kouzelné síly ve vlastních lesích, dokonce ani mistrovské ovládání magie nedokázalo v konečném důsledku vzdorovat nesmírné lidské armádě. Elfové utrpěli značné škody a ztráty a nakonec prchli hluboko do lesů. Během ústupu vytvořili silné zábrany k tomu, aby předešli vstupu lidí i jiných ras na jejich území.
A tak se lidé stali dobyvateli celého kontinentu.
Kapitola 11: Další návrat k ohni
Cizinec vzhlédl, jeho příběh skončil.
Příběh byl tolik odlišný od toho, co kdokoli z nás slyšel, ale byl zvláštně povědomý. Krásná elfská dívka v naší společnosti seděla sice klidně, ale slzy jí tekly z očí.
Noc se prohlubovala, jak cizinec vyprávěl. Výkřiky rozdivočelých bestií už nebylo nikde slyšet. Vítr se přestal opírat do větví nad námi, dokonce i proud vody se zdál být tichý a mírný. Pouze náš dech a praskání dřeva v ohni narušovaly ticho temné noci. Zdálo se, jako kdyby všechna příroda kolem nás zadržela dech, aby poslouchala příběhy u táboráku.
Nakláněli jsme se blíž k cizinci, pročistil si hrdlo hlubokým rachotivým odkašláním a pokračoval.
"Tak. Není to ironické, že nejpodřadnější bytosti ze všech, lidé, nakonec převzali kontrolu nad zemí? To je důsledek silné lidské vůle. Dokonce ani bohové si nepředstavovali, že budou lidé vládnout světu. Nyní vám povím příběh o nejbrilantnějším lidském království, které kdy existovalo. Toto jsou příběhy lidí, kteří šli ve stopách obrů..."
Kapitola 12: Přepsání historie
Během dlouhých bojů proti orkům a elfům, začala mezi lidmi vznikat první primitivní království. Ústřední skupinu tvořil klan Athena sdružující lidi znalé kouzel. Udržovali svůj počet silou a častými výhružkami a příležitostně se zapojili v malých i velkých bitvách.
Pořádek byl nastolen až tehdy, když vůdce klanu, Shuniman, sjednotil oblasti známé jako Elmore a Aden. Nazval je Královstvím Elmoreden a ustanovil se císařem. Korunu z větviček stromů, která zdobila hlavy jeho předků, vyměnil za zlatou korunu s blyštícími se šperky. Ve své době se stal tak slavným a mocným, že se stal v očích svých následovníků bohem.
Císař Shuniman se trápil nad omezeními, které lidská rasa bezpochyby měla. Skutečnost, že byl Gran Kain, bůh smrti a ničení, jejich tvůrcem, jim srdce zalila pocitem méněcennosti. Navíc, historky, že byli stvořeni ze zbytků ostatních ras, je hluboce ponižovalo. Obzvlášť lidské vůdce. Pro udržení svého nového království, potřebovali nový mýtus, legendu, novou historii, jež by je povznesla do lepšího světla.
Nakonec, díky náboženské reformě rozpoutané v obrovském měřítku, Shuniman nasměroval víru lidí na Einhasad jako tvůrkyni lidí, namísto skutečného tvůrce Gran Kaina. Mýty a historie byly změněny a ti, kdo praktikovali černou magii byli stejně jako další stoupenci Gran Kaina vyhoštěni. Náboženská reforma pokračovala po generace, až nakonec všichni lidé do jednoho věřili tomu, že Einhasad, bohyně dobra, byla jejich tvůrcem a Gran Kain zůstal zkrátka jen bohem zla. Když se to Gran Kain dozvěděl, jen se pousmál.
"Dokonce, i když mě již neuctívají, nebudu se na ně hněvat. Tihle pošetilí lidé. Bez ohledu na to, jak moc se holýma rukama pokoušíte zakrýt nebe - - je obloha opravdu o tolik menší než vaše dlaně?"
Kapitola 13: Elmoreden a Perios
Zatímco císař Shuniman a Elmoredenské království vzkvétalo a prosperovalo, oblast známá jako Gracia, daleko za mořem, ještě hřměla nepokoji. Geograficky byla Gracia velmi rozmanitá, ale bylo to velice nebezpečné místo. Zatímco o ni bojovalo mnoho lidských klanů, neobjevila se žádná dostatečně velká síla, aby ustanovila vládu. Rozkládala se zde pouze malá hašteřící se království, nárokující si tuto zemi jako svou vlastní, ale žádné z nich nesvedlo dominovat nad ostatními.
Přišel den, kdy mocná Elmoredenská armáda napadla Gracii ze západního moře a klan a království Gracie byly přinuceny se sjednotit, aby se vůbec dokázaly bránit. Velká část královského území byla postupem času zničena. Urození byli zabíjeni. Přežívající aristokraté však dokázali znovu nabýt sílu a nakonec Elmoredenskou invazi zahnali. Tím byl položen základní pilíř jednotného království na území Gracie. Toto království bylo nazváno Perios.
Perios a Elmoreden se uzamkli do nekončícího boje o nadvládu. Elmoreden, který byl založen a sjednocen do jednotného království s ohromným vojenským potenciálem už o mnoho let dříve, byl zprvu o dost úspěšnější. Ale Perios měl své vlastní výhody. Moře oddělující obě království dost omezovalo útočné výpravy Elmoredenu. A navíc, lidé Periosu dokázali ovládnout pozůstatky, které tu byly zanechané ještě z dob obrů. Tyto pozůstatky použili ke svým armádním účelům a ukázalo se to nakonec jako ta největší výhoda.
Dokonce i přes svou obrovskou přesilu armáda Elmoredenského království nakonec nedokázala Perios dobýt.
Kapitola 14: Beleth a Slonovinová věž
Království Elmoreden bylo domovem i Slonovinové věže (Ivory Tower), instituce pro výuku kouzel. Mágové pracující uvnitř Slonovinové věže objevovali, studovali a zlepšovali magie starověkých obrů. Magická obratnost učenců věže byla ohromná. Tak ohromná, že se jejich vliv na království znenadále přiblížil vlivu samotného Elmoredenského císaře.
Mezi učence Slonovinové věže patřil Beleth, nejsilnější mág ze všech a jeden z největších géniů, který kdy vůbec chodil po tomto světě. Stal se posedlý kouzly obrů a podařilo se mu získat téměř všechny jejich síly. Ale moc obrů byla prokletá, nehodila do rukou prostých lidí. Ale Belethovy ambice a touha po kontrole takové síly stále rostla. Vyplašené království i samotní mágové se chtěli společnými silami Beletha ze Slonovinové věže zbavit. Ale Beleth se nechtěl takové síly a umění temné magie vzdát. Kdo by chtěl?
Nakonec kouzelníci Slonovinové věže sáhli k zakázané černé magii, tolik chtěli uspět a potlačit Belethovy sily aspoň natolik, aby jej chytili do pasti a uvěznili ho v kobkách pod věží. Ale i navzdory všem rytířským i kouzelnickým ochranným pečetím se Belethovi podařilo pečetě zlomit a uprchl. Odešel na Hellboundský ostrov obnovit svou sílu a pokračovat ve svých ambicích podmanit si zemi.
Černá magie použitá na polapení Beletha měla ale trvalejší následky. Jižní části kontinentu dnes známé jako okolí Gludia se staly jakýmsi smetištěm této černé magie.Mnoho lidí zemřelo, když byla kouzla seslána. Království z této pohromy obvinilo Beletha a šíří se pověst, že Belech byl ďábel, který se vetřel mezi lidi.
Kapitola 15: Nespokojenost elfů
K obrovská změna došlo v elfských lesích v této zmatené době. Když ztratili nadvládu nad kontinentem ve prospěch lidí, elfové postupně přišli i o svou vlastní sebedůvěru. Skoro úplně zapomněli na své ambice vládnout zemi a spokojili se s jejich klidnými životy v lesích.
Žila zde ale skupina známá jako Hnědí elfové, kteří byli nespokojení se s umírněností zbytku jejich rasy. Tito naopak měli velké ambice, trvali na tom, že musí bitva s lidmi opět vzplanout - dokonce i když by to znamenalo použití zakázané černé magie. Takový postoj rozpoutal násilnou opozici v řadách ostatních elfů.
Během těchto sporů se mezi Hnědými elfy objevil lidský kouzelník, který přistoupil k jejich vůdci a promluvil.
"Králi Hnědých elfů – těch, kteří touží po síle. Slabí lesní elfové a strach, který je vykrmuje, vám brání získat takovou moc, jakou si zasloužíte. Dělají si starosti s tím, zda-li nezaútočíte na lidi nebo zda-li dokonce nepřivodíte ještě větší mor provokací lidské rasy. Takové chabé myšlenky akorát vaši rasu ještě více oslabují."
Vůdce Hnědých elfů odpověděl ostražitě, "Kdo jsi, kouzelníku? Za jakým cílem se nás to snažíš pobláznit?"
"Mé jméno je Dasparion a jsem pouhý kouzelník. Ale mám tu moc, po které tolik prahnete. Mohu vám pomoci vyplnit vaše ambice, ale na oplátku mi musíte dát to, co budu požadovat."
"A co požaduješ? Co to může být?"
"Vaše mládí. Tajemství věčného života." Koutky Dasparionových úst se zakřivily do jemného úsměvu. "Ačkoli jsem velmi zkušený a obratný v magii, jsem pouhý člověk a délka mého života nebude ani sotva sto let. Takže, králi Hnědých elfů, jaké je tvé rozhodnutí? Můžeme si pomoci navzájem a dosáhnout toho, co si oba přejeme."
Svedeni mocí Dasparionovy černé magie Hnědí elfové přijali jeho nabídku a učili se temnému umění pod jeho dohledem. Dasparion postupně získal tajemství elfské nesmrtelnosti a spokojeně opustil lesy.
Jak se elfové dozvěděli o této zradě, vyhostili Hnědé elfy, kteří opustili Einhasad a začali následovat Gran Kaina. Rozpoutala se mezi nimi velká bitva. Hnědí elfové jednali přesně podle plánu Dasparionova spiknutí, užívajíc kouzel smrti za vyhlazením lesních elfů. Ale ti s posledními výdechy svého života prokleli Hnědé elfy. Prokletím uhynuli jejich rodné lesy a z jejich rasy se stala rasa temnoty. Později začali být Hnědí elfové označováni jako temní elfové.
Kapitola 16: Konec zlatého věku
Zlatý věk Elmoredenu nastal po tisíci letech od založení království, během vlády císaře Baiuma. S ohromným charisma a vůdčími schopnostmi Baium vytvořil nejsilnější armádu v historii království. Tato armáda pojmula orky za své, kteří měli značný vliv od severních oblastí Elmoru, až po černé lesy, to vše později známé jako Království orků. A nejen to. Baiumova armáda vedla opakované útoky proti království Perios. Nakonec se jim dokonce podařilo obsadil jižní oblasti Gracie.
V pozdějších letech, Baium ztratil zájem o dobytí Periosu a využil své královské moci k tomu, aby vybudoval propracovanou věž, která by sahala až do oblak.
"Mé jméno je symbolem strachu a hrůzy v každém koutu kontinentu. Desítky tisíc životů může být ztraceno nebo ušetřeno pouhým mávnutím mé ruky. Má moc je absolutní. Takovou moc mohu mít ale pouhých pár desítek let, to nesnesu! Ne - - já získám věčný život od samotných bohů a budu vládnout svému království až do skonání světa!"
Velkolepá věž se podle Baiumových plánu stavěla třicet let. Zamýšlel použít ji k tomu, aby vyšplhal do sídla samotných bohů a získal od nich tajemství věčného života. Když šplhal po věži, bohové se bouřili proti jeho plánům a odpověděli mu:
"Potomku podřadných lidí, stejně podřadných jako jsi ty sám. Jak se opovažuješ zatěžovat nás svou sobeckou touhou po věčném životě? Nepoučil jsi se z lekce obrů? Budiž, jestli tak toužíš po věčném životě, vyhovíme tvé žádosti. Ale nikdy neopustíš svou věž!"
Baium, který na sebe seslal hněv bohů, bude uvězněný po zbytek věčnosti na vrcholu své věže. Ta byla pojmenována jako Věž nestoudnosti (Tower of insolence).
Po náhlém zmizení císaře vypukla dědická rozepře mezi členy královské rodiny a všichni začali mezi sebou zápasit o trůn. Mnoho aristokratů se také chopilo příležitosti uzmout trůn, ale nakonec mnoho z nich muselo opustit království Elmoreden, napříč kterým vzplanul vnitřní konflikt. Výdaje a pracovní náklady na vybudování věže již značně oslabily království. Vnitřní konflikty a tahanice o trůn byly poslední kapkou. Kdysi slavný Elmoreden, vládnoucí na kontinentě více než tisíc let, začal upadat. Během pouhých dvaceti let bylo království obráceno vzhůru nohama.
Kapitola 17: Zpátky k ohni
Příběh, zaplacený dobrým jídlem a teplem, se rozvíjel nepříjemnou cestou. Neznali jsme toho cizince, ani jsme se nepřetvařovali, že víme, proč nám tyto příběhy vypráví. Ale poslouchali jsme dál, byli jsme jako nedobrovolné publikum, které není schopné odvrátit svou pozornost. Jako by nás neviditelná síla přikovala k místům, kde jsme seděli.
Muž působil tak, jako bychom tu dokonce ani nebyli. Posbíral suché větvičky a troud z okolí ohniště a přiložil je do skomírajícího ohně. Plameny, které téměř vymřely, zas náhle razantně vzplanuly. Muž na nás neupřel ani jediný pohled a vyprávěl dál.
"Můj příběh se téměř blíží do konce. Nyní vám budu vyprávět o tom, jak pokračovalo lidské zápasení o moc až do dnešních dnů. Toto je příběh kontinentu po pádu Elmoredenu..."
Kapitola 18: Bitva o kontinent
I když rozpad Elmoredenu zpomalil pád království Perios, nic už nemohlo zastavit mor, který se šířil z Gracie do jižních oblastí, ani zničující zimu, která přišla ze severu. Jako Elmoreden před ním i Perios přetrval pouze v zaprášených historických svazcích.
Po pádu těchto kdysi velkolepých království, kontinent upadl do hrozivých nepokojů a nastaly temné časy vyvolávající vzpomínky jako po následcích Velkého moru. Lidská šlechta spolu bojovala navzájem o moc, mnohá neobývaná území byla vyměněná za vojenskou podporu. Orkové se zmocnili příležitosti a začali shromaždovat své síly. Přeorganizovali svou armádu a ještě jednou se vydali dobýt kontinent. Jejich armáda byla přímo velkolepá, nakonec se jim povedlo zabrat velké severní oblasti Elmoru. Oslaboval je pouze boj vznešených a podřadných orků mezi sebou.
Během těchto konfliktů, elfové nemohli dělat nic, než bojovat o své životy v nekonečné bitvě s temnými bratry. Trpaslíci, kteří nezvládali nápor orků, byli vystrnaděni na okraj kontinentu.
V těchto zmatených časech se objevila nová lidská říše známá jako Elmorské království. Vydávali se za přímé potomky Elmoredenských císařů, a ať už to byla pravda nebo lež, lidé to nakonec přijali, protože jejich slova většinou doprovázela drtivá síla a chladná ocel. Elmorská armáda se střetla s tou orkskou v četných bitvách. Válka se táhla po mnoho let a zanechala šrámy na obou stranách. Armády si byly téměř rovnocenné, a ačkoli lidi svého nepřítele převyšovali svým počtem, orkové byli hrozivým nepřítelem svou nesmírnou silou. Nakonec po těžké porážce byli orkové opět zahnáni na své území, kde začali znovu načerpávat síly a připravovat se na pomstu. A pokud jde o trpaslíky, těch málo, co zbylo, bylo vyhnáno z kontinentu lidí do hlubin Páteřních hor (Spine Mountains).
S ochromenou a vyčerpanou armádou nakonec Elmore získal kontrolu nad všemi severními zeměmi a královské vojsko dál pochodovalo směrem na jih, aby byl celý kontinentu obsazen pod elmorskou vlajkou. Ale sjednocení už tolik rozděleného kontinentu se neuskutečnilo. Oren, nejsilnější z jižních království, odrazilo invazní armádu svou armádou mágů a dobře vycvičených vojáků. Tak divoké armádě Království Elmore nedokázalo odolat a neubránilo ani mnoho svých vlastních území.
Různá jižní království prosperovala právě pod ochranou Orenu a společně začali formovat nový národ. Tato království mezi zebou udržovala rovnováhu, díky čemuž rostla a prosperovala.
Kapitola 19: Vzestup dvou království
Mnoho válek proběhlo napříč celými generacemi, ale ve všem tom zmatku se objevily první snahy udržet Gracii v jednotě. Muž jménem Paris se svou skvělou vojenskou obratností a taktikou přinesl slávu svým lidem, když vítězil v mnoha bitvách.
Paris dosáhl legendárního uznání, když se on a jeho armáda postavili tváří v tvář zlovolným horalům z Quaseru. V souboji s Torem, nejmocnějším válečníkem horalů, Paris zasadil rozhodující ránu nejen jemu, ale celé horalské říši. Říkalo se, že Tor, do té doby nikdy neporažený, pronesl: "Opravdu jsi jen obyčejný člověk? Taková síla, taková rychlost!"
Paris stál před svým nepřítelem, přejel svým zrakem po bojišti a odpověděl: "Tolik si přeji sjednotit tuto zemi... Odvážný válečníku ze severu, přísahej mi svou oddanost a společně dobudeme všechny a všechno, co se nám postaví."
Tak se stal Paris vůdcem Rytířů Bílého jestřába a Větrných rytířů a vedl novou alianci s horaly napříč zeměmi Gracie a dosáhl mnoho vojenských vítězství. Hranice země se více než pětkrát přepisovaly, a pokud jde o Parise, zinscenoval velké povstání proti královské rodině, svrhl ji a nastoupil na trůn.
Mezitím, jižní země také překypovaly aktivitou a mnozí se hodně zabývali zprávami o napjaté situaci mezi Gracií a Elmorem. Charismatický vůdce jménem Raoul vedl svou vlastní výpravu a svým osobním kouzlem získával nová území pod svou vlajku. Raoul byl skvělý řečník. Diplomat. Ty, kteří mu se mu vzpírali, neporazil zbraněmi, ale slovy. Jedna z jeho řečí obvykle vypadala takto:
"Páni této země! Nevidíte snad, co se děje za našimi hranicemi? Hroziví nepřátelé se k nám blíží a my tu jen a jen mluvíme! Království Elmore již dlouho prahne po našem bohatství, po naši zemi a jen vyčkává na tu pravou chvíli, kdy udeří. Pokud se budou oblasti Gracie dál zvětšovat směrem k nám, budeme smeteni! Není jiné volby než přidat se k našim vojskům, pod naši vlajku a připravit se na válku."
Raoul využil svých přesvědčovacích schopností a svázal k sobě všechny jižní země. A povšiml si, že hrozba, kterou představovalo Elmorské království, nebyla už tak velká, jak se na první pohled zdálo. Zaměstnán povstáním orků nedokázal Elmore udržet pozornost na Aden.
A tak Raoul shromáždil všechna svá vojska se svou loajální aliancí z Innadrilu a všechny jižní země sjednotil v nové Království Aden. Narozdíl od Parise, Raoul vedl výpravu, při které nebyla prolita jediná kapka krve a snadno prostoupil až na západ, kde pojmul Giran a Dion.
Stalo se to až v Orenu, kde Raoul poprvé narazil na odpor. Oren sám sebe prohlašoval za samosprávní království a odmítal přijmout jiného vůdce než-li svého vlastního. Obě království tak vzplanuly v další ničivé bitvě. Aden dosáhl skvělého a uznávaného vítězství. Království Gludio se okamžitě k Adenu připojilo, jakmile uvidělo jeho královskou armádu. Tím bylo sjednocení dokončeno. A nakonec toho všeho byl Raoul korunován vladařem Adenu a byl od té doby znám jako Král Sjednotitel.
Kapitola 20: Dědicové země
Brzy po sjednocení Adenu, Gracie upevnila svou zemi, když rozdrtila zbytky opozice. Hwuh padl do rukou Parise. Přesídlil svou vládu do města Arpenino, které jmenoval novým hlavním sídlem a přeorganizoval celé království.
Nový ještě silnější Aden prokázal, že je jedno z nejmocnějších království, když se úspěšně ubránil elmorským výpadům. Ale pak přišla tragédie. Otočila se nová stránka v historii Adenu, když náhle zemřel král Raoul. Elmore vycítil slabou chvilku svého nepřítele a opětovně napadl severní teritoria Adenu. Raoulův následník, Trabis, byl natolik schopný, aby odrazil elmorské vetřelce, ale sám brzy podlehl záhadné nemoci. Dalším následníkem trůnu v řadě byl šestnáctiletý chlapec jménem Amadeo.
Když Paris zaslechl tyto novinky, zvolal: "Nebe pomáhá našemu Království Gracie! Šestnáctiletý král? To bude znamenat pád Adenu!"
Paris ale velice podcenil mladého Amadea. Mladičký král brilantně a skvostně ubránil zemi, když zastavil další obrovský útok Elmoru. Paris cítil, že o svou vhodnou příležitost k tomu, aby proklouzl do Adenu a dobyl ho, přišel. Ignoroval rady všech včetně svého rádce a pravé ruky, Dilliose. Paris rozpoutal masivní útok na Aden po souši a i po moři. Následky byly katastrofální.
Asteir, král, jež byl vyhnán z Elmoru, spojil své síly s Adenem, dávným nepřítelem svých otců. "Že ti není hanba? Měl bys padnout na ostří svého vlastního meče, když jsi se postavil na stranu největšího nepřítele svého otce!" křičel Paris rozhněvaně. Asteir jen mávl rukou a odpověděl: "O malé lvíče se můžu postarat později, ale nyní jsi mojí kořistí ty."
Bitva o Giran se stala bodem zvratu v celé válce. Vojska Gracie, zlomená a demoralizovaná, ustoupila zpět na své území. Selhání invaze do Adenu na Parisovi zanechalo hluboké rány na jeho pýše, protože nikdy neokusil kyselou příchuť porážky. Zanedlouho po té Paris onemocněl a zemřel.
Dědicem Gracie se stal muž jménem Carnaria, který nebyl schopný zemi vládnout. Cucarus, představit opozice v Gracii, vyzval Carnariu, aby mu trůn přenechal. Podporovaný dřívějším Pariosvým rádcem Dilliosem, Cucarus získal velkou popularitu mezi lidmi a společně s Carnariem rozštěpili království do dvou rozhádaných celků. Ze severní a jižní Gracie se stali nepřátelé na život a na smrt a jejich rozpory je stáli všechnu jejich energii.
To byly nejlepší zprávy pro Amadea, který mezitím využil volného času, aby posílil Adenské království. Díky jeho úsilí nakonec Aden, Elmore i Gracie podepsali mírovou dohodu. Vstoupili tak do těžkých časů velmi křehkého míru.
Kapitola 21: Epilog
Když muž skončil se svým příběhem, začalo se denní světlo pomalu přikrádat na oblohu. Dlouhá noc odchází a nový úsvit přichází. Z ohně nezůstalo nic, než doutnající popel. Vypravěč si ještě naposledy zapálil svou dýmku a potáhl si. "Tak a můj příběh končí... prozatím. Jak půjde čas dál, bude příběh pokračovat? Kdo ví, možná se jednou zrovna vy objevíte v jednom z mých vyprávění.“
Sluneční světlo se ránem dál a dál prodíralo a mě to připadalo, jako bychom tu dnes zažili moc významnou událost. Sebral jsem všechnu odvahu, abych našel hlas a opovážil jsem se zeptat: "Kdo jste? Proč jste nám vyprávěl všechny tyto příběhy? A jaktože je všechny znáte?"
Muž se beze slov postavil na nohy. Jak se zvedal, neustále rostl do výšky! Když seděl, vypadal jako obyčejný člověk, ale teď to byl obr, téměř dvacet stop vysoký - jeho stín nás všechny zahalil pod svůj temný závoj. Ale jeho rysy zůstaly i nadále zahalené pod pláštěm. A pak, pomalinku, polehounku, začal zmizet! Dokážu to popsat jen jako postavu rozplývající se od svých obrysů, než se celá rozplynula jako kouř, kterým se prohnal vítr. Zmizel.
Neřekl nám naprosto nic, ale teď tuším, kdo to byl. Skrýváním své podoby, vyprávěním historie rasám tohoto světa, tím mi připomínal toho, kdo přesně takové věci už dělal a kdo tu byl od samotného počátku světa. Mohl to být ten, kdo stvořil rasu lidí?